Sv. Josef slyšel ve snu povzbuzení, které si odnesl pro celý svůj další život. Anděl mu totiž ve snu řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii.“ (Mt 1, 20) Čehopak se mohl Josef obávat?
Může nás napadnout hned celá řada důvodů, proč bylo na místě napomenutí Boží skrze anděla: „Neboj se…“ Mohl se obávat např. velkého nečekaného úkolu, kterým mohl být zaskočen. Mohl si představit černý scénář tak, jako to dělají někteří: „Co by, kdyby… A co když…“ Možná ho mohl ohrozit i strach, že má vychovávat cizí dítě. A mohla zde být i obava z toho, co na to vše řeknou lidé. Naštěstí vzal vážně to povzbuzení „Neboj se…“ a v duchu této výzvy pak i celoživotně jednal. Když je totiž člověk znesvobodněn strachem, nejen že kvůli tomu může promeškat i příležitosti konat dobro, ale dokonce může hrozit, že by ze strachu udělal něco nesprávného.
Tu výzvu „Neboj se…“ vůči Josefovi bychom si měli přivlastnit i my pro všechny situace, kdy jsme Bohem vystaveni nějakému úkolu, který jsme si sami nevybrali. Ujištění „Neboj se…“ vůči Josefovi znamenalo i povzbuzení, že Bůh ho v tom nenechá a dá mu dost milostí, aby svůj úkol mohl dobře zvládnout. A tak je Bůh ochoten jednat i s námi. Jen je zde otázka, zda my jsme ochotni poslechnout jeho výzvu vůči nám: „Neboj se…“
S Josefem slyš povzbuzení,
že strach dobrý rádce není.
