Velmi mě potěšilo, že se uskutečnila pěší pouť z Prahy do Jeníkova. Mnozí z nás dlouho nikde na pěší pouti nebyli, a tak jsme mohli společně vyjít a prožít nádherné 4 dny.
Této poutě jsem se účastnila poprvé, s tím, že pro mě bude překvapení, s kým se potkám.
Při středeční mariánské pobožnosti u Chrámu sv. Víta dosti foukalo a katedrálu jsme mohli obejít jenom do půlkruhu (část se opravuje). Poté jsme se u sester Boromejek ubytovali, při úvodním "kolečku" se navzájem představili a pomodlili nešpory.
Většinou se poutníci znali a panovala přátelská atmosféra, která se s blížícím se cílem prohlubovala.
Ve čtvrtek jsme vyšli ulicemi Prahy, zde bylo milé překvapení, neohlášený poutník se k nám přidal u Lorety. Měl to těžší, musel si nést všechny osobní věci, spacák, až do první odpočinkové pauzy, protože řidič doprovodného vozidla už odjel z Prahy.
Věděla jsem, že jedna z hlavním zastávek bude zřícenina hradu Okoř. Připomnělo mi to oblíbenou táborákovou píseň. Cílem prvního pěšího dne byla obec Nelahozeves a mě postupně docházelo, že jsem o obci Nelahozeves někde slyšela. Rodiště Antonína Dvořáka se mi vybavilo později.
Další dny jsme také procházeli místy, o kterých jsem četla v knihách a přála si je vidět. Takto na mě zapůsobily Třebenice, nádherný "hřejivý" interiér kostela Narození Panny Marie. V Třebenicích se přidali další poutníci, a děti z Jeníkova a okolí. Ostatní mohla "nakazit" dětská radost. Po mši svaté jsem se od ostatních poutníků dozvěděla, že je kostel nazdoben po vzoru polských kostelů.
Pauzu jsme mohli strávit na třebenické faře a zde jsem se z pamětní desky dozvěděla, že zde byl surově zabit kněz a lékař Ladislav Kubiček (o jeho životě vypráví kniha Až k prolití krve).
Prozatím jsem napsala spíše pohled turistický, brala jsem jako bonus, že procházíme i historicky významnými místy. Pěší pouť má ale hlubší smysl - modlit se, rozjímat nad Božím slovem, být více v přítomnosti a ve společenství, po opuštění své sociální bubliny (doma máme už dost věcí naučených).
Putování s ostatními lidmi mi přineslo možnost zjistit, zda je má víra "jen" teoretická nebo dokážu nelpět na maličkostech a dokážu se přizpůsobit. Na pouti nemusíte vymýšlet sebezápory.
Duchovně se mě dotkla páteční křížová cesta s originálními texty, které napsal poutník při své osobní pouti; a také se mě dotkl zážitek - vyjití z obce Třebenice v průvodu s Nejsvětější svátostí. Při průvodu jsme společně chválili našeho Pána, bylo to, ač to bylo společně a na veřejnosti, velmi osobní a dojemné. Takový ten moment, kdy se "zastaví čas", jen ty a Bůh. Přesněji Bůh a ty. On přichází za námi jako první.
Když bych měla říci, co na pouti bylo obtížné a jaký byl můj nejslabší moment, bylo to jedno velké zmoknutí. Celou pouť jsem bojovala nejvíc se zimou. Poutníci se navzájem povzbuzovali a pomáhali, a hlavně byli jsme na tom všichni stejně. Nejlépe bylo řešit nepříjemnosti s nadhledem, když se ukázala nějaká svízel, říkali jsme proslulou větu otce Marka: "Je to za více bodů".
Jeden kilometr před cílem v Lahošti, začala drobná přeháňka, my jsme se mohli už jen smát, vždyť Jeníkov byl blizoučko.
DĚKUJI VŠEM , kteří se podíleli na organizaci a vedení poutě a také všem poutníkům za přátelskou atmosféru.
