Přinášíme další myšlenku o sv. Josefovi, která nás opět povzbuzuje ke správnému postoji v životních situacích. Svatý Josef je zmiňován ve všech čtyřech evangeliích – v Matoušově, v Markově, v Lukášově i v Janově a vždy v souvislosti, kdy Pán Ježíš je označen jako „syn Josefův“. Moc dobře víme, jak to s Josefem bylo.
On nebyl otcem Ježíše, byl jen pěstounem a skutečným otcem Ježíše byl Bůh. Tím, že evangelisté mluví o Ježíši jako o „synu Josefovu“, naznačují, že takto byl Josef vnímán všemi lidmi. On se totiž do této role vžil tak naplno, že jej všichni považovali za skutečného Ježíšova otce. Dokážeme si představit, že na začátku byl Josef novou rolí, být nevlastním tátou, zaskočen. To zřejmě neplánoval, ale to velké a krásné na něm je, že když už byl do této situace postaven, zhostil se jí tak, jak toho byl nejlépe schopen.
Je to pro nás moderní lidi velmi poučné. Mnozí z nás se nacházejí v situacích, které si sami nevybrali, a někteří dokonce i naříkají: „Kdybych tak byl v pozici toho druhého a ne v té své.“ Ale ty naše pozice, zvláště ty, které nemůžeme změnit, jsou na to, abychom je uchopili podobně jako sv. Josef své neplánované otcovství – přijmout danou realitu a poprat se s ní tak dobře jako sv. Josef.
Svatý Josefe, oroduj za nás.
