Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem Svatý zázraků a lásky; život sv. Františka z Pauly, kterou napsal Antonio Castiglione, a kterou před lety vydal tiskový apoštolát A. M. I. M. S....
V. MÍROVÝ VYSLANEC
Sbohem Kalábrie
Smutné předtuchy, že bude muset opustit rodnou zemi, už dlouho svíraly Františkovo srdce. „Můj drahý kamaráde, nebude to tak dlouho trvat, a my budeme muset odejít do dalekého kraje, kde mluví jiným jazykem než my. Je to Boží vůle, musí se tak stát.“ Tohle řekl svému příteli Antoniovi několik let před svým odjezdem do Francie.
Na francouzském trůnu vládl už 22 let despotický král Ludvík XI. Jednoho dne však dostal záchvat epilepsie, který mu vzal řeč a paměť. Vyzkoušel snad všechny lékaře v celé Francii i spoustu léčitelů a šarlatánů. Cítil, že smrt se už blíží, když se dozvěděl, že kdesi na jihu Itálie žije svatý muž, který koná zázraky den co den. Ihned začal vyvíjet strategie a vyslal svého vyslance, aby Františka přivedl do Francie. Ten ovšem odmítl. Obrátil se tedy na neapolského krále, který ve snaze zavděčit se mocnějšímu, poslal Františkovi dopis s prosbou o odjezd do Francie, ale František opět odmítl. Ferrante tedy poradil Ludvíkovi, aby se obrátil na papeže. Po výzvě Sixta IV. se František se sklopenou hlavou musel vydat na cestu. Král Ferrante mu dal k dispozici koně s vozem a okázalý doprovod až do Neapole, ale skromný František to odmítl a vydal se na cestu pěšky. Světec věděl, že tato jeho cesta je cestou bez návratu. V srdci měl veliký smutek, protože musel opustit své věrné. Pověřil je, aby se nevzdávali a dále dodržovali všechna jím daná pravidla. Naposledy je všechny políbil a jednomu po druhém požehnal.
Přišla se s ním rozloučit i jeho sestra Brigita a řekla mu: „Prosím, nech mi něco, ať mám na tebe památku.“ Ale on nic, co by jí mohl dát, neměl, a když nepřestávala prosit, vylomil si jeden zub a dal jí ho se slovy: „Opatruj ho v mé památce.“ Přišel se s ním rozloučit i jeho drahý přítel Paulo, aby tak dostal poslední požehnání. „Buď s tebou pořád milosrdný Ježíš Kristus, požehnaný, a největší a nejkrásnější ze všech darů.“ Nechal mu na památku pecen chleba a Paulo si jej schoval do truhly. Po pěti letech, když nadešla chvíle nedostatku, si na něj vzpomněl, vytáhl ho z truhly úplně měkký a chléb stačil na to, aby nasytil sedm lidí po třídenním postu.
Celý široký kraj se s ním přišel rozloučit, všichni se jej chtěli alespoň naposledy dotknout. Opřen o svou hůl, která měla pomoci tomuto 67letému muži nést jeho věk, s modlitební knížkou, třemi společníky a svým oslíkem v únoru léta Páně 1483 se František vydal na cestu směrem k Neapoli. Na zbytek bude myslet sám milosrdný Bůh a dobrota pocestných.
Směrem k Neapoli
František se ještě zastavil u svých klášterů, které založil po celé Kalábrii, a z hory Svatého Anděla naposledy pohlédl na svou rodnou zemi, požehnal jí a vydal se směrem k severu.
Také během putování vykonal několik zázraků. Na cestě si chtěl od jednoho muže vyprosili víno, ale on jim odpověděl: „Bratři, rád bych vám ho dal, ale sudy jsou prázdné.“ „Podívej se pořádně,“ řekl František a vinař se podíval do sudů, kde bylo výborné víno vynikající chuti. Zpráva o cestě Františka do Neapole se rozšířila po celém království a ve vesnicích, do nichž přišel, ho všude vítali nadšení věřící. Přes všechny velkolepé pocty, kterých se mu všude dostávalo, zůstával František věrný své skromnosti a neustále více důvěřoval Bohu.
V Salernu byl hostem v jedné rodině a ta mu svěřila své trápení. I když se z jejich manželství narodilo mnoho dětí, všechny umřely. František jim řekl: „Nemějte strach, důvěřujte Bohu a první dítě, které se narodí, pojmenujte František Maria. A další, které se narodí, můžete pojmenovat, jak chcete, ale hlavně jako druhé přidejte jméno Maria.“
Brzy se jeho proroctví splnilo.
Po vyčerpávající cestě naše skupinka dorazila do Neapole. Triumfální uvítání nemělo obdoby. Mezi mořem obyčejných lidí se tlačily vozy všech hrabat, princů, knížat z okolí a samotného krále Ferranta, který Františka na přivítanou objal. Poté ho doprovodili za ochrany vojáků do hradu, kde na něj čekala královna se svými družkami.
Ve Ferrantově království
Jeden z pokojů na hradě (později přebudován na kapli a zasvěcen svatému Františku) byl, proti jejich vůli, rezervován našim chudým poutníkům. Na stropě nechal král udělat díru, aby mohl sledovat Františkovo chování. V noci ho chodil tajně pozorovat a viděl jeden velmi zajímavý úkaz. Františkovi společníci spali, ale on byl v naprostém spojení s Bohem. Vyzařovala z něj neuvěřitelná záře.
Otec Ambrož byl svědkem dalšího zázraku. Jednoho dne během oběda král poslal Františkovi smažené ryby. František nad nimi udělal kříž a ryby ožily.
Samotnému panovníkovi se v jeho vlastním domě přihodilo cosi zvláštního, právě když slyšel upřímný hlas, který on nikdy předtím neslyšel, a přece věděl, že náleží Františkovi. Byl jako ten hlas v poušti, který patřil Janu Křtiteli. Předmětem byl tác zlaťáků, který král nabídl Františkovi na výstavbu ve městě. František poděkoval a řekl: „Pane, členové vaší vlády místo aby jednali v zájmu lidu, který vám Bůh svěřil, vám neříkají celou pravdu o tom, jak se lid bouří. Myslíte, že králové nemohou do pekla? Vy budete zodpovědný za své ministry a pomocníky. Tyto peníze, které mi chcete dát, nejsou vaše, ale je to pot vašeho lidu. A musím vám říct, že jestli nezjednáte vládu práva a mír v zemi, váš trůn se zhroutí.“ A na důkaz pravdy svých slov vzal jednu z těchto mincí, v ruce ji rozdrtil a vytekla z ní krev. „Toto je krev vašich poddaných, která volá po pomstě.“
Během jeho pobytu v Neapoli se staly i další podivuhodnosti.
Dcera jednoho soudce měla nemocnou kůži a její matka ji doprovodila ke světci. František matce řekl: „Jestli chcete, aby se vaše dcera uzdravila, musíte navrátit čest svému manželovi a kmotře, kterou jste jim nespravedlivě vzala.“ Poté jí dal rostliny, aby je uvařila s vodou, a tím potírala tělo dcery. Tak svou dceru uzdravila.
Jeden mladík ze Spezzana, který byl toho času v Neapoli, chtěl Františka doprovodit do Francie. František se ho zeptal, jestli něco slyší. „Nic neslyším,“ odpověděl mladík. „Poslouchej dobře,“ nevzdával se František.
„Ano, ano, teď slyším zvony, které zvoní jako ty v mé farnosti ve Spezzanu.“
„Správně, a věz, že ony předpovídají smrt tvého drahého otce. Smiř se s Boží vůlí a vrať se rychle domů.“ Poté se František vydal na další cestu směrem do Říma.
V Římě
V Říme se opakovalo velkolepé přivítání jako v Neapoli. Kardinálové, kněží, šlechtici i prostý lid na něj čekali.
Ještě toho dne se ocitl ve Vatikánu tváří v tvář papeži Sixtu IV., aby mu poděkoval za to, že uznal jeho řád, a proto, aby si vyprosil pro sebe a své společníky požehnání.
Papež ho objal a usadil jej blízko trůnu.
František se tam potom ještě třikrát vrátil. Jeho návštěvy byly dlouhé, trvaly vždy zhruba čtyři hodiny.
Znovu se jej zeptal, jestli může pro jeho řád uznat půst, ale papež po domluvě s doktory mu to opět zamítnul.
Tak František ukázal na jednoho z přítomných, byl to kardinál Giuliano, a řekl: „Ten mi dovolí to, co vy mi zakazujete.“ Právě tento kardinál se stal později papežem Juliem II.
Sixtus IV. nabídl Františkovi, aby se stal knězem, ale František na kolenou odmítl a papež obdivoval jeho pokoru. Na cestu mu potom dal spoustu požehnaných růženců a medailonků.
Během svého pobytu v Římě potkal muže jménem Lorenzo a jeho syna Jana. Otec povídá svému synu: „Jeníčku, polib ruku světci.“ František odpověděl Jeníčkovi: „Já budu svatý, až ty budeš papežem.“
Vše se tak také stalo a Jeníček by zvolen papežem pod jménem Lev X. a Františka kanonizoval - prohlásil za svatého 1. 5. 1519.
Poté se František musel vydat na další cestu, a tak opustil Řím.
Směrem k Francii
Plout po moři nebylo v těchto časech lehké. Na cestě potkali spoustu nástrah, které musel František vyřešit.
Už při odjezdu bylo málo vody, a tak byla celá posádka v ohrožení. Ale František všechny námořníky před odjezdem nabádal, aby změřili vodu, a přes noc voda záhadně stoupla o šest metrů.
Jedna strašná bouře je potkala v zálivu blízko Lione. Svou šanci nepromeškali piráti, kteří v těchto vodách loupili. Jeden námořník zmírající strachy křičel a volal o pomoc Františka, který byl zavřený v podpalubí ve své kajutě a modlil se.
„Bratři, vydržte a nemějte strach, s pomocí Boží překonáme všechny překážky.“ A tak se také stalo. Pirátská loď tam zůstala bez hnutí stát, zatímco ta naše s Františkem na palubě se klidně dostala ke břehu.
Po vylodění ve Francii přišel se svou družinou do města Bormes. Ve městě právě řádil mor a u hradeb stála stráž, která měla rozkaz nikoho nepouštět.
„Prosím vás pokorně, bratři, nechte nás vejít, Bůh je s námi,“ prosil František. A hle, brána se otevřela. Zpráva o tom, že František dorazil, se rychle roznesla po celém kraji. Pokračoval v cestě, až došel do města Frejus, které bylo úplně opuštěné.
„Jak to, že není nikoho viděl na ulicích?“ ptal se jedné ženy.
„Můj otče, vy nevíte, co je to mor? Polovina obyvatel už je mrtvá, někteří utekli, jiní leží v postelích.“
„Dobře, řekněte těm, kdo zůstali, že jsem jim přišel pomoci.“
Dav nemocných se k němu přiblížil a on je všechny uzdravil, ostatní se do svého města znovu vrátili.
Jan Moreau, jeden z Františkových společníků, se od skupinky oddělil a utíkal ke králi, aby mu sdělil, že se František už blíží. Když se král dozvěděl tuto zprávu, byl plný radosti, že nevěděl, jestli už je v nebi, nebo na zemi. Naděje na uzdravení dala nový elán králi, jehož nemoc se mezitím podstatně zhoršila. Poslal do Lione svého sluhu, aby bylo o Františka dobře postaráno. A tak František na konci své cesty jel na voze a ve všech městech, kterými projížděl, ho vítal nadšený dav a lidé si chtěli utrhnout alespoň kousek z jeho šatů na památku.
V království Ludvíka XI
V zámku Plessi-des-Tours, který byl za branami města, bylo pro Františka přichystáno nevídané uvítání, jako by měl přijet sám papež.
Tak se ti dva setkali. Na jedné straně František z Pauly, chudý a pokorný mnich, kajícník, přicházející z hor, a na straně druhé Ludvík XI., nejmocnější panovník Evropy, obávaný pro svou tvrdost a krutost. Strany se vyměnily. Král byl u nohou Františka, který mu měl zachránit jeho bídný život.
Panovník byl velice potěšen, že mohl osobně doprovodit Božího muže do apartmánu pro něj rezervovaného v blízkosti kaple svatého Matouše v královské zahradě. Poslal mu osobního tlumočníka a sluhy, aby se postarali o něj a o jeho doprovod.
Sám král každý den chodil navštěvovat tohoto dobrého muže, jak jej nazýval. Klaněl se mu a čekal, až z jeho úst vyjdou ta slova, na která už spousta ostatních čekala. Na slova: „Vstaň a choď“.
Tato slova stále nepřicházela. Hodně lidí na ně čekalo, ať už ze zájmu politického nebo jen ze zvědavosti a touze po zázraku.
Světec ale více toužil po uzdravení duše, než aby uzdravil tělo. Nic nepomáhaly peníze, které mu král osobně nosil do jeho cely, kde ho pokaždé našel ponořeného do modlitby.
Jednoho dne mu král poslal krásný servis ve zlatě a stříbře. Ale František ho odmítl se slovy: „Toto jsou zcela zbytečné věci pro chudé mnichy, nám stačí misky a hrnky ze dřeva.“
Další den mu poslal sošku Madony celou ze zlata. František mu vzkázal: „Řekněte králi, že nejsem oddaný zlatu nebo stříbru, ale Panně Marii, která panuje v nebi společně se svým synem. Mám její obrázek z papíru, a ten mi stačí.“
Při jedné ze svých každodenních návštěv mu král podstrčil pod šaty pytel dukátů a řekl: „Dobrý muži, teď, když jsme sami, si je můžete vzít, abyste v Římě mohl vystavět klášter.“ Ale František mu odpověděl stejně, jako kdysi Ferrantovi: „Pane, místo abyste tyto peníze dával mně, vraťte je raději těm, kterým patří, to je vašim lidem, kterým jste je neprávem vzal.“
Král ještě zkoušel diplomatické kroky tím, že se opět obrátil na papeže Sixta IV., který už ho přinutil k tomu, aby přijel do Francie. Teď mu měl domluvit, aby krále uzdravil. Sixtus IV. poslal Františkovi dopis, v němž ho laskavě žádal, aby uposlechl krále a modlil se k Bohu za jeho uzdravení. František tedy poslechl, modlil se, ale Boží vůle byla jiná.
Rozhovor
Zázrak stále nepřicházel, i když si král přál být neustále ve Františkově společnosti. Po dlouhých rozhovorech s ním vycházel s pláčem, s duší stále klidnější vzýval Boha, omlouval se mu a přál si mít u sebe svůj lid, aby se mu mohl omluvit za všechno to špatné, co mu udělal.
Na jeho bílé a nemocí poznamenané tváři se usadil klidný výraz plný sladké jasnosti, který byl pravým opakem jeho krutosti.
Ludvík si byl jistý, že proti němu stojí pravý světec, jenž nemá nic společného s těmi šarlatány, kteří jej neustále obelhávali.
V zahradě František našel malou jeskyni, která mu velmi připomínala tu jeho v Kalábrii, a denně se tam modlil. Na svých procházkách v parku ho tam jednou objevila i králova dcera Anna a chodila se na něj potají dívat stejně jako její otec.
Při jednom setkání František králi otevřeně sdělil Boží vůli. Král chtěl vědět, jestli se uzdraví, a co bude s Francií po jeho kralování.
„Milý králi, nikdo nemůže změnit Boží vůli, já jsem také opustil svou samotu, abych přijel k Vám, protože to byla Boží vůle. Proto Vám musím sdělit, že se neuzdravíte a musíte rychle sepsat závěť. A co se druhé otázky týče, Francii zanedlouho postihne velká pohroma.
S těmito slovy František učinil další zázrak. Zachránil francouzkého krále po duševní stránce. Naučil ho kajícnosti, pokoře a křesťanskému přijetí smrti. Král předal poslední instrukce, jmenoval svého nástupce a království svěřil své prvorozené dceři Anně, dokud jeho syn Karel nebude plnoletý. Světci řekl, aby jim byl nablízku svými radami a modlitbou. V blízkosti Františka, smířen s Bohem, umírá francouzský král Ludvík XI. ve věku 71 let. Bylo to 30. 8. 1483. Dvorní kronikář napsal: „Nikdy jsme neviděli umírat nikoho tak klidně a smířeně.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
15 Kč + poštovné na adrese: A.M.I.M.S. Náměstí 20, Vranov nad Dyjí 671 03, tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
