Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky Stáří, kterou napsal Ladislav Simajchl a před lety vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
Nemoc
"Za dnešních poměrů je nutné o starém člověku, který je z 50% nemocný, říct, že je zdravý. Takový člověk, kterému by nic nechybělo, neexistuje.
A počítejme dál: člověk se skládá z těla a duše- no, a jeho duše je přece v pořádku: jasný rozum, svobodná vůle, radostné srdce- to dělá minimálně 50%. A když by se k tomu připočítalo, že i na těle je ještě leccos zdravé, jako slezina a dokonce slepé střevo a mandel, pak napočítám 75%. No a člověk, který je ze 75% zdravý, ten by měl být Pánu Bohu vděčný a měl by si udržet radost, a ne aby pořád myslel na těch 25% nemoci. O svých 25% nemoci se staráme, jen když užíváme své prášky a pilulky, nebo zdvořile a přívětivě děkujeme svému doktorovi za každou návštěvu. Ostatní čas věnujeme radosti ze 75% zdraví a rozumnému zaměstnání."
Nevím, který moudrý člověk takhle uvažoval. Byl to zřejmě člověk spokojený. Netrápil se starostmi o to, co přijde, a proto dokázal unést to, co přináší každý den.
Pohled do evangelií nám ukazuje, že Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolesti a smrt jako trvalé průvodce lidských životů, přes všechna podivuhodná uzdravení. Království Boží je už mezi námi, ale není to nové nebe a nová zem, a tedy tu je nemoc, bolest a smrt. Nový katechismus Církve o tom mluví velmi vyváženě: "Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.
Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často vyvolává hledání Boha a návrat k němu." (Katechismus katol. Církve 1500,1501)
Nemoc je nejenom poruchou chodu organismu, ale může být i blahodárným otřesem a otevřením celé bytosti. Ke snášení nemoci máme různé prostředky, jen je musíme držet pod kontrolou: návštěvy, knihy, modlitbu.
Jak vést rozhovor s nemocným, čili o umění naslouchat
Přichází-li člověk k nemocnému, zvláště k nemocnému ve výrazně obtížné situaci, říká si mnohdy s úzkostí. "Co mu jen řeknu?" Mívá dojem, že musí nemocnému jeho situaci vysvětlit, nemocného utěšit, rozptýlit, povyrazit. Ale s nemocným je třeba především být a mít účast na jeho situaci, brát ho vážně. A jak se to dělá? Především tak, že člověk je rozhodnut naslouchat nemocnému a být mu v jeho situaci blízko. Máme dát nemocnému příležitost, aby ventiloval to, co má v sobě. Je třeba myslet na to, že nám Bůh dal jen jedna ústa, ale dvě uši- a naslouchat a poslouchat. Zpravidla nevyvracet tvrzení nemocného, i kdyby nebyla moc moudrá, nesnažit se hájit ani lékaře, ani sestry, ani Pána Boha- a souhlasit s nemocným s tím, že to má těžké, protože to je nepochybně pravda. Slova typu: "Ale to nic není" nebo Ty nás, dědečku, všechny ještě přežiješ," nemocného nepotěší, spíš nás diskvalifikují jako osoby, které nemocného neberou vážně a jsou tudíž k ničemu. Mnohdy tato falešná bujarost návštěvníků nemocných má jen zakrýt jejich rozpaky.
Teprve když nemocný řekne to, co má na srdci, otevírá se cesta k oboustrannému rozhovoru. Ale i v tom má mít nemocný vždy přednost a rozhodně by neměl být unavován našimi dlouhými traktáty. Jinou věcí ale je, když nemocnému vyprávíme to, co ho zajímá, co chce v tuto chvíli slyšet něco, co ho naším prostřednictvím spojí se světem, v němž se nyní nemůže pohybovat. Pokud je toto vyprávění sledováno se zájmem, vyvádí nemocného z úzkého prostoru čtyř stěn jeho pokoje. Jen je třeba rozlišit, kdy ještě toto téma zajímá nemocného a kdy už zajímá jen nás.
Na každou otázku není třeba odpovídat. Jsou otázky nemocných, na které neumíme říci nic vhodného. Ale můžeme odpovědět úsměvem, pohlazením i to může být někdy víc než odpověď.
Někdy příbuzní netrpělivě čekají na příležitost, kdy zavést rozhovor o víře nemocného a začít ho přesvědčovat, začít agitovat. Ani u zdravých není takový nátlak vhodný, a teprve ne u nemocných. Je vždy výhodnější, když jsem o rozhovor o víře požádáni, než když jej sami více či méně vnucujeme. To ovšem neznamená, že máme být v tomto oboru zcela pasivní. Je třeba pečlivě dbát, aby náš hovor o víře nebyl ani v náznaku něčím, co připomíná vydírání. V rozhovoru o víře je třeba se přizpůsobit úrovni partnera rozhovoru. Dále mu nemáme předkládat úkony víry a přijímání svátostí především jako povinnost- od těch se může nemocný vždy částečně právem cítit osvobozen. A nakonec jsou úkony víry především pomocí a ne povinností.
Otázka by neměla stát jen takto: zda sdělit nebo nesdělit diagnózu smrtelné nemoci, bezvýchodného stavu, pravděpodobnost trvalé invalidity apod. Otázka zní, co kdy a jak sdělit. nemocnému nemůžeme říci vše, co by chtěl vědět, prostě proto, že to sami nevíme. Druhá otázka- je kdy sdělit. není pravdou, že čím později, tím lépe. Odpověď zní: spíš tehdy, když je největší naděje, že tazatel je schopen odpověď přijmout a přiměřeně zpracovat. A konečně otázka jakým způsobem, za jakých okolností v čí přítomnosti, jakým člověkem, zda naráz nebo v několika krocích. Jsou lidé, kteří mnohem lépe čelí trápením, když jsou o něm dost přesně informováni, když prostě mají před sebou celou svou situaci. Jsou jiní, kteří o toto nijak nestojí a stačí jim informace takříkajíc jen pro dnešek a zítřek.
Je jasné, že nemocnému a ostatně žádnému člověku, nemáme bezohledně naservírovat jakoukoliv pravdu kdykoliv. Ježíš nás jistě ke lži nemotivuje, ale také nám neříká řekněte každému hned všechno, bez obalu, na rovinu", ale říká buďte milosrdní a milujte své bližní jako sami sebe. Ovšem říká také pravda vás osvobodí. Takže pravda má zásadně přednost, ale nesmí vylučovat lásku a milosrdenství. Jinak řečeno: může toho, kdo ji přijímá zatížit, ale nesmí ho zničit. Křesťan nemá být fanatikem pravdy. Ale nezapomeňme, že ten, komu se ve větší míře pravda tají, se dostává do situace člověka takřka nesvéprávného. Kromě toho má lež opravdu krátké nohy, a tak její původce ztrácí v očích nemocného důvěryhodnost.
Rozhovor o smrti- tento rozhovor dříve nebo později u vážného nemocného přijde. A je testem životní zralosti. Protože rozhovor o smrti unese zpravidla jen ten, kdo se sám se svou smrtí do značné míry vyrovnal. Kdo před svou smrtí utíká, ten sotva bude schopen o ní hovořit s nemocným. V prvé řadě je tedy třeba stát na tom, že smrt se týká nás všech, nejen nemocného- každého člověka. A nakonec je dobré smrt spojovat s celkem života. Nikoliv jako popření všeho dobrého, co v životě doposavad bylo, ale jako tečku za dobrými i zlým, tečku po které už člověk nemůže nic zkazit a nic dobrého svým omylem nebo hříchem zmařit. Zpravidla není vhodné příliš brzy a příliš rychle uvádět v této souvislosti náboženská témata. A řekneme-li snadno a rychle jako reakci na úzkosti nemocného, že smrt je vlastně pro křesťana štěstím, vysvobozením, a že by se jí tedy neměl bát, potom nebereme vážně velikost dramatu, kterým smrt pro člověka je, a spíš dokazujeme, že jsme sami o ní mnoho nepřemýšleli. Těžce nemocný člověk je totiž postaven před otázku smrti nikoliv abstraktně nebo všeobecně, ale velmi konkrétně a osobně. A s touto situací se musí vyrovnat. K tomu potřebuje čas a také někoho, komu s důvěrou vyjeví své úzkosti a obavy, kdo ho vyslechne.
Mluvit o pohřbu? Někteří lidé mají silné citové zábrany o pohřbu mluvit. Na druhé straně jsou lidé, kteří si dávno před svou smrtí o svůj pohřeb a to, co k němu patří dělají starosti. považují prostě nejen svou smrt, ale i svůj pohřeb za součást svého života, a staví se k ní zodpovědně. V tom mají být bráni vážně. není službou lásky, když jim okolí tyto starosti rozmlouvá jako nepatřičné. Naopak je dobré pomoci k praktickému řešení, dokud je nemocný při síle. Pokud jde o pohřeb samotný, měl by být uspořádán co nejvíce podle přání zesnulého, pokud jsou známa a pokud je to možné. Mnozí lidé si přejí pohřeb bez hudební kapely a bez věnců. Peníze za tyto věci mají být použity na dobročinné účely- a je to tak dobře. Vyhovme jim.
Četba: "Lidé nevědí, kolik stojí člověka času a námahy, aby se naučil číst. Já na to potřeboval osmdesát let, a ještě stále nemohu říci, že bych byl u cíle. Jsem přesvědčen, že Bible se pro nás stává tím vzácnější knihou, čím více jí rozumíme. To znamená, čím víc poznáváme, že každé její slovo se vztahuje na nás osobně." Tak si to v nemoci napsal J. W. Goethe. A Roman Brandstaedter napsal: "Pro mne Písmo svaté znamená velikou knihu života a moudrosti. Mám-li se vyjádřit obrazně, Bible je mojí domácí lékárnou." Dobrá kniha je vždycky milou návštěvou. Ve dnech nemoci zejména kniha náboženská. Nemocný nemůže číst dlouho, protože ho to namáhá. V tom případě knihu klidně odložte a uvažujte o některé větě, která vás zvlášť oslovila. Třeba si ji vyslovte nahlas a přemýšlejte o ní. Není napsaná právě pro mne? Znám nemocné, kteří si takové slovo napíšou, aby je měli u lůžka na očích. Taková slova jistě pocházejí od Ducha svatého- Utěšitele. Ještě si poslechněme známé řádky R. Guardiniho: "Lásku ke knize má každý, kdo večer sedí ve své světnici a všude je už ticho, a najednou jsou pro něho knihy jakoby živoucí bytosti. Živoucí zvláštním způsobem. Malé věci, a přece naplněné světem. Stojí zde bez hnutí a beze zvuku, a přesto jsou připraveny každý okamžik otevřít své stránky a započít rozhovor: silný nebo něžný, plný radosti či bolesti. Jsou připraveny vyprávět o minulosti, ukazovat do budoucna nebo volat k věčnosti, a tím méně vyčerpat, čím více chce čerpat ten, kdo k nim přichází."
Modlitba: pro mnohé nemocné je největším nepřítelem noc. Bolesti se v noci zdvojnásobňují, každá minuta se natahuje. Zde má křesťan v utrpení a bolesti velkou pomoc v tom, že se v ní sjednotí se svým trpícím Spasitelem, že se novým způsobem sblíží s Kristem. Dobře na tom je, kdo se v mládí a ve zdraví naučil modlit růženec. Už to není jen opakování naučených slov modlitby, naučených formulek. Patří k ní i bolestné výkřiky a palčivé otázky. Job se nezdráhá ve svém utrpení s Bohem i přít. Pocity skleslosti, hněvu a vzdoru, malátnosti a pochybnosti k dlouhé a těžké nemoci prostě patří. Je třeba jimi projít a vnitřně je zpracovat. Lidé kolem nemocného jim zpravidla těžko rozumějí a nemocný sám je jimi často zaskočen. Bohu však můžeme v modlitbě otevřít celé své trápení, dát průchod všem pocitům. Už samo vyslovení těchto pocitů v modlitbě osvobozuje. V Bohu nacházíme adresáta otázek, které nemůžeme položit žádnému člověku. V evangeliu čteme, že Ježíš uzdravoval každou nemoc v lidu a každou chorobu." (Lk 10,1-9). Během celého svého veřejného působení se neustále ujímal nemocných a napomáhal jim. V řeči o posledním soudu pak připomenul, že ten, kdo se stará o nemocného slouží v něm Kristu samému. Před svým Nanebevstoupením slíbil svým učedníkům, že jejich kázání budou provázet mocné skutky- a opět přední místo mezi těmito znameními zaujímá uzdravování nemocných. V dějinách křesťanství také nacházíme svědectví o tom, že Kristus plní svůj slib a svobodně uděluje dar mimořádného uzdravování nemocných. O většině světců čteme, že měli tento dar. Jejich pomoc nemocným neskončila v určitém smyslu ani jejich smrtí. Podle velmi staré tradice církev nedovolovala nikoho veřejně ctít jako světce, pokud se neprokázalo, že na jejich přímluvu Bůh několik lidí mimořádným způsobem uzdravil. Máme tedy právo modlit se s důvěrou za své uzdravení, prosit o přímluvu naše světce.
Matka Basilea Schlinková napsala nemocným k útěše:
Já už nemůžu dál! Já mám dost síly, abych tě nesl. Nikdo se o mne pořádně nestará, nikdo mě nemá rád. Zapomeň na své potíže a prokazuj lásku a porozumění druhým. Pak uvidíš, jak jsi na tom pořád ještě líp než oni, a jak tě já miluji. Drtí mě strach, že umřu. Na kříži byla smrt poražena. Nikdo tě nemůže vyrvat z rukou mého Syna Ježíše. Pořád mě trápí starosti. Já je beru na sebe, starám se o ty, kdo se sami starat nemohou- o nemocné a ubohé, a starám se i o všechny tvé drahé. Nemůžu se modlit, nemůžu už věřit. Tak v duchu vyslovuj: "Ježíši " a vzývej ho ve všem, co ti chybí, v každé potíži. Ležím tady tak sám a nemůžu nic dělat. Můžeš teď klidně v mém náručí se mnou mluvit a naslouchat, co ti říkám. Chci tě teď navštěvovat. Pronásledují mě myšlenky, kdy si stěžuji na lidi kolem sebe, kdy se obracím proti tobě. Bože, cos mi to udělal. Zapomněl jsi stěžovat si sám na sebe. co ty děláš mne, svému Bohu, ve všech těchto dnech a jaké potíže děláš svým blízkým. Děkuj za dobré věci, které máš, a tíha tě opustí.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
A.M.I.M.S. Náměstí 20, Vranov nad Dyjí 671 03, tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
