Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Sedmnáctý den: čtvrtek 1. června- sv. Justina
Mše svatá u františkánů byla obětována za církevní školství v naší diecézi i v naší vlasti. Celý den pěkně. Ušli jsme 38 km, celkem máme 614 km, spíme na faře v Ceggia.
V Itálii je slavnost Nanebevstoupení přeložena na neděli, protože ve čtvrtek je pracovní den a lidé by nemohli jít na mši svatou. V klášteře byla tedy mše svatá ze svátku svatého Justina. Sloužil ji otec františkán s třemi moravskými kněžími a asi šesti spolubratry. Kázal 20 minut. Naši poutníci laici v lavicích se museli kousat do rtů, aby se nesmáli. Ten dobrý otec zvyšoval hlas a přitom se nadzvedával, úžasně hýbal rukama, a když hlas ztišil, celý poklesl a schoulil se. Pracoval i s očima, oni měli potom dojem, že se dívá jen na ně. Byl to opravdu dramatický zážitek. Když se potom u obětního stolu jeho spolubratr spletl a místo jména svatého Justina řekl "Cypriano", zašeptal: "Giustino" takovým způsobem, že si toho všimli i naši krajané v lavicích. Od této chvíle víc chápeme, jak u nás ve středověku kázali cizí kněží latinsky a německy a lidé se po jejich promluvách obraceli, přestože tyto jazyky neznali.
Snídani nedostáváme v jídelně, jsme jen v kuchyňce, kde si otcové františkáni dávají jen náprstek kávy a nějakou sušenku. my sníme všechno, co nám dávají, k jejich překvapení i spokojenosti. Prosíme otce představeného o požehnání na cestu a nakonec si žehnáme navzájem.
Celý den bylo pěkně, už jsme v provincii Benátky, končí zdvojené nápisy. Zastavujeme se v novém kostele v Ramuscello. Na jeho uspořádání se odráží východní tradice, vpředu má tři oblouky na způsob ikonostázu, křížová cesta propojuje klasická zastavení s bolestmi dnešní doby. Vidíme na ní obrazy z válek, z koncentračních táborů hitlerovských i sibiřských a z dalších míst, kde lidé trpěli.
Kolem cesty zpívají slavíci, vidíme další věkovité olivovníky. Odpoledne nás dojel Pavel Knoch. Před dvěma dny vyjel stopem ze Znojma, přespal u Štýrského Hradce, pak ho vzal nějaký Čech jedoucí až na jich Itálie. Prosil ho, aby jel trasou, kterou jsme měli jít, vystoupil tam, kde předpokládal, že budeme. Zavolal nám a my jsme se ozvali deset kilometrů dále. Dojel až k nám a pokračuje s námi. Přivezl plný batoh moravských dobrot. Moc se nám to hodilo. Děkujeme!
Těsně před cílem počítáme, kolik kilometrů už máme za sebou a kolik nám ještě zbývá. Vychází nám to na 614 km za námi a 654 km před námi. Zítra tedy bude polovička. Údaje o tom, kolik kilometrů nás ještě čeká máme od vídeňského turistického spolku. Ten však má trasu do Říma vytyčenou jen po vedlejších cestách. Ještě nevíme, že to bude zhruba o sto kilometrů více než po státních silnicích, po kterých jdeme my. Polovinu už tedy máme za sebou, aniž bychom si to uvědomili.
Ráno jsme prosili otce představeného, aby do Ceggia zavolal. Když uvidíme směrovku, zamíříme tam. Asi po kilometru je před námi kostel. Pan farář něco připravuje. Jdeme za ním a ptáme se, jestli to už je farní kostel v Ceggia, že tam jdeme. Prohlíží si nás a odhaduje, proč se asi ptáme. Pak s viditelnou úlevou říká, že ne, že ještě máme pokračovat. Činíme tak a brzy jsme na místě. Dan už tam všechny listiny ukázal a nyní parkuje před farou.
Přijdeme tam a dozvídáme se od něho, že pan farář šel na nějakou schůzi, ale že máme vše k dispozici. Mezitím se snažíme nějak domluvit, rozdělit na spaní. Farní hospodyně nás pozoruje, není jí jasné, co chceme, a my nejsme schopni jí to vysvětlit. Nakonec pořád říká: "Non capisco niente." (Nechápu z toho nic.)
Tolikrát to opakuje, až se to všichni naučíme, a tento citát pak v budoucnu mnohokrát v originále pronášíme. Nakonec se nějak rozdělíme, část spí na faře, část venku nebo v autě, všichni se mohou pěkně umýt. Otec Marek říká, že jsme ještě neobjevili tep této země. Má pravdu.
Osmnáctý den: pátek 2. června- první pátek v měsíci
Mše svatá za ty, kdo se za nás modlí. Celý den hezky. Ušli jsme 46 km, ve 22.30 jsme konečně na benátském předměstí Marghera, přespíme na františkánské faře. Máme za sebou 660 km, jsme tedy určitě za polovinu.
Na mši svaté je kolem 60 lidí, farnost má 5000 duší. Po mši svaté je adorace do 11 hodin, my jsme pozváni na snídani, která je víc podobná těm našim a nám vyhovuje. Je poznat, že pater nás chápe, na rozdíl od Rosetty. Vycházíme v devět hodin po krátké modlitbě před Nejsvětějším. Celý den jde Pavel s námi. Miloš potkává policistu, který mu ukazuje růženec a prosí ho, aby se za něho v Římě pomodlil. Procházíme městem St. Dona de Piave, při ústí řeky Piavy, která za 1. světové války rudla krvní našich i italských vojáků. Tenkrát stáli proti sobě jako nepřátelé. Krátce se modlíme u každého pomníčku válečných obětí. Miloš říká, že je velmi rád, že se za ně může na místě modlit. Cítí, že se tím přináší pokoj a smíření. Považuje to za skutečně křesťanské, modlit se i za nepřátelé.
O půl třetí poprvé ucítím závan moře. Říkám to nahlas, ale ostatní mi nepřitakávají. Vidíme porosty podobné bambusu kolem silnice. Ochutnávám jejich výhonky, dá se to jíst, ale už jsem jedl lepší věci. Mezi řádky vinic a mezi stromořadími v sadech také vidím plochy s vyholeným trávníkem. Ve městech zase vidíme roztodivné rostliny, byliny i dřeviny. Jeden druhého upozorňujeme, pokud jsme něco poznali: "Tohle je oleandr." "Tamhle vidíš záhon levandule."
Teprve večer si Miloš uvědomí, že dnes je 2. června a že má narozeniny. Řekne to a dostane malého hobla, už jsme všichni unavení.
Na předměstí Benátek všichni hledáme čtvrť Marghera, kde nás čekají otcové františkáni. Asi jsme nezvolili tu nejkratší cestu, protože o půl deváté jim voláme, kde právě jsme a že za hodnu přijdeme. Betou to na vědomí, nic na to neříkají, takže to tak mělo být. my však přicházíme až za dvě hodiny- o půl jedenácté. Jdeme přes různé nadjezdy, několikrát se ptáme na cestu. Zjišťujeme, že se musíme ptát dvakrát, teprve když podruhé dostaneme stejnou odpověď, můžeme se tím směrem dát. Před kostelem je život, je tam plno mladých lidí, hlučně se mezi sebou baví, motorky jezdí na plný plyn. Behem dnešního odpoledne měla být za námi polovina cesty. Vycházelo to kolem 634 kilometrů, ale propásli jsme to. Odhadli jsme však, že za sebou máme asi milión kroků bez nehody. Bohu díky!
Citát dne, do třetice Miloš: "Mám strach, jestli otec František vůbec spí. Vždycky, když se probudím, vidím ho, jak si maže nohy."
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
