Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
34. Stisk hlavního přestaveného
První výprava dopadla dobře a její účastníci byli v Turíně vděčně
přijati. Slovenský salesián don Silvestr Taliga tady byl uznávaným
odborníkem na archivnictví. Dokázal uspořádat tak rychle a tak odborně
knihovnu na Salesiánské univerzitě, že všichni říkali: „Klobouk dolů.“
Teď se ujal svých rodáků. Zařídil jim také dokumenty pro trvalý
pobyt. Představení rozhodli: „Ať si chlapci ze Slovenska odpočinou
a pak ať co nejdřív dokončí teologické studium. Potřebujeme každou
zdravou salesiánskou ruku.“
I don Titus si oddechl. Velký kámen odpovědnosti mu spadl ze srdce.
První spolubratři byli zachráněni. Druhý den mu don Taliga oznámil:
„Tite, představ si! Po obědě sám hlavní představený salesiánů, don
Pietro Ricaldone, chce s tebou mluvit.“
„Vážně? Je to pro mě obrovská čest. Nemohl bys mi sehnat nějakou
kleriku? Nepůjdu přece před představeného jako nějaký vagabund,“
poprosil Titus dona Taligu.
„Samozřejmě. Pojď do prádelny, máme tam nějaké navíc.“
Don Zeman si tedy půjčil kleriku a potom ještě zašel do baziliky, aby
si promyslel, co bude říkat. Zejména potřeboval ujištění, že jde správnou
cestou. Ani se nenadál a nadešel čas setkání. Zaklepal a z vnitřku
kanceláře se ozvalo: „Avanti!“
„Aaa, tady je náš hrdina,“ srdečně přivítal don Ricaldone návštěvu.
„Tak mi povyprávěj, co se to tam u vás na Slovensku děje!“
Titus mu postupně vyprávěl, jaká je situace se salesiánským dílem
i se spolubratry na Slovensku: „Domy jsou zlikvidované. Udělali z nich
kanceláře, hospody, sklady, kina… Mnozí bratři se ocitli v koncentráku,
jiní jsou na přeškolování v marxisticko-leninském duchu. Někteří museli
nastoupit vojenskou službu, další jsou rozptýleni po různých stavbách
a mnozí jsou roztroušeni po celém Československu.“
„Jaké barbarství, jaké barbarství. Jako při Francouzské revoluci! Jde
o srážku duchů i jejich služebníků,“ poznamenal hlavní představený.
„Vypadá to, jako když nepřítel torpéduje loď. Některé lidi vezme do
zajetí, další jsou v rozbouřených vodách a chytají se, čeho jen můžou,“
přikývl don Zeman.
„Jaké krásné dílo to bylo… Slovenská provincie kvetla.“
„Ano, jsme v troskách, ale věříme, že povstaneme,“ uvažoval Titus
s nadějí v hlase.
„Done Zemane, je potřeba udělat vše proto, abychom zachránili
povolání mladých spolubratří. O budovy nám nejde. Ale povolání, ty
mají pro Církev úžasnou cenu. Tady v Itálii je všechny přijmeme a po
dostudování je pastoračně umístíme. Když teror na Slovensku pomine,
můžou se vrátit.“
„Done Ricaldone, s Boží pomocí udělám všechno, co bude v mých
silách! I kdybych ztratil život, vyplatí se to, když se aspoň jeden
z mladých bratří stane knězem.“
„Žehnám ti a tady ti dávám i relikvii Dona Bosca. Kéž vás ochraňuje.
Pozdravuj všechny bratry na Slovensku. Řekni jim, že celý salesiánský
svět je na jejich straně a modlí se za vás. Když budeš ještě něco
potřebovat, řekni to ekonomovi.“ Objali se jako otec a syn. U salesiánů
jsou vždy vztahy to nejdůležitější. S nimi svědčí, že Bůh je láska.
Don Titus byl s rozhovorem velmi spokojený. Boží pokoj mu zalil
duši. Don Ricaldone mu rozptýlil pochybnosti, zda má pokračovat v této
riskantní činnosti, nebo ne. Teď měl jasno: „Mám požehnání, budu
v tom pokračovat! I s rizikem smrti.“
Momentálně Titus neměl kam spěchat. Na Slovensku nikomu
nechyběl… Do Šenkvic se už vrátit nemohl. Možná po něm pátrá
i policie.
Vykonal krátké duchovní cvičení, ale jaksi se ani nemohl modlit.
Stále se mu v mysli vynořovaly obrazy salesiánských domů, studentů
z Trnavy, tváře salesiánů… Jejich těžká situace se mísila s radostným
obrazem salesiánů žijících na Valdoccu v Turíně. Najednou se mu
v tichu baziliky vynořilo jasné: „Musím se vrátit. Musím sem přivést
další bratry, sem k Donu Boscovi, do Turína. Čím dřív, tím lépe! Nebudu
přece já utíkat před nepřáteli Církve!“
To byl celý Titus. Rázný, odvážný, nekompromisní v zápase se zlem,
obětavý a úplně se rozdávající. Rozloučil se s bratry i s donem Taligem:
„Jdu zpátky a vrátím se s dalšími. Modlete se za mě i za pohraničníky…“
„Aby dostali vlčí mlhu,“ poznamenal vtipný mladý salesián, kterému
na svobodě už narostla křidélka.
„No, to nemusí, ale ať je andělé strážní odvedou stranou,“ zakončil
debatu Titus
35. Bez oběti to nepůjde
Cestu zpátky měl Titus celkem klidnou. Ve Vídni ho čekal Velký
Jožo, který už věděl, kde a jak je potřeba jít, aby hranici na Slovensko
přešli nepozorovaně. Podařilo se. Když je méně lidí, je to lehčí.
Na Slovensku se mezitím udály velké věci. Teror komunistů
pokračoval. Všude dosazovali své lidi. Náboženský život byl
potlačován a proškolování řeholníků nepřestávalo. Jen se je rozhodli
rozdělit!
Někteří salesiáni byli v září posláni na vojenskou službu.
Vymysleli pro ně Pomocné technické prapory – PTP. Šlo o zvláštní
vojenské útvary, do kterých se dostali mladí lidé, kterým režim
nedůvěřoval. Byli oblečeni ve vojenských uniformách, necvičili
se zbraněmi a většinou pracovali na různých stavbách nebo
v zemědělských družstvech. Krmili prasata a kydali hnůj. Výkvět
národa na „pravém“ místě! Samozřejmě ještě byli i pod dozorem
a hlídali je. V koncentráku v Podolínci zůstali hlavně kněží a starší
řeholníci.
Když se situace vyvinula tímto směrem, don Macák se rozhodl pro
trvalý útěk. Potkal se se salesiánem Ludovítem Sucháněm a jednoduše
mu oznámil: „Mladí bratři jsou venku, tak co bych tady byl já. Odcházím.
Jdeš se mnou?“
„Já bych šel, ale co dál? Co budeme dělat?“
„Najdeme cestičku, jak tě dostat na Západ… Jdeš?“
Ludovít dlouho neváhal a přikývl: „Jdu!“ V říjnu tito dva z Podolínce
trvale utekli.
Don Macák na svobodě nelenošil. Změnil si vzhled tváře, nechal
si narůst vousy a obstaral si i falešné dokumenty. Stal se z něho pan
Julius Ochaba. Pak začal navštěvovat bratry, o kterých věděl, že by
byli ochotni jít na Západ. Anton Hlinka byl připraven hned. Jít jen
s jedním? To nebylo ono. Potřeboval oběhnout další a vytvořit novou
skupinku.
Don Macák věděl, kde jsou bratři rozptýleni a velice rychle se mu
podařilo sestavit skupinu více než dvaceti salesiánů připravených utéct
za hranice. Plán byl vypracovaný, hlavní hráči v pozoru, Titus zabezpečil
potřebné věci a Velký Jožo byl ve formě. Akce se spustila!
Uprchlíci se přiblížili do oblasti útěku 21. října, ale roztrousili se
na různá místa okolo Šaštína. Kvůli bezpečnosti. Čas tlačil, protože
překročení Moravy v zimě a na jaře bylo příliš nebezpečné. Na stranu
nepřátel se přidávala i řeka Morava. Když se vlivem dešťů rozvodnila,
stávala se divokou a velmi nepříjemnou. Proto se Titus a Ernest dohodli,
že v roce 1950 to bude poslední výprava.
Teď si don Ernest Macák dlouho prohlížel spolubratry a v oku se
mu zatřpytila slza. Kdo ví, zda se ještě někdy uvidí. Někdo zpozoroval
Ernestovo dojetí a zeptal se: „Erneste, a ty nejdeš s námi?“
„Já to nemám v plánu.“
„Cože?“
„No…,“ zasekl se v hlasu a po chvíli pokračoval, „mnohé bratry
duchovně doprovázím. V jejich duších se hromadí pochybnosti,
nevyjasněné otázky ohledně jejich budoucnosti. Když je opustím, kdo
jim pomůže?“
„A ty, Tite? Nezůstaneš už v Turíně?“
„Zvažuji všechny možnosti, ale zatím jsem také naladěný tak jako
Ernest,“ odpověděl Titus. „Bez pomoci to mnozí bratři vzdají. Rozhodl
jsem se zůstat na Slovensku a pracovat, jak jen se dá.“
Nastalo ticho, ve kterém bylo cítit, že pro každého z přítomných
začínají osudové chvíle. Aby to nebyly truchlivé myšlenky, Ernest to
nadlehčil: „Bratři, uvidíte, nakonec to i tak všechno dobře dopadne. Bůh
je dobrý. Odpočiňte si. Zítra potřebujete být silní.“ Potom se obrátil
k Titovi: „Můžeš na slovíčko?“
„Samozřejmě.“
„Potřebuji si ještě něco vyjasnit.“
Každý šel svou cestou a vše okolo se ponořilo do ticha noci. Jen
Titus a Ernest měli dlouhý rozhovor. Uskutečnil se u Hercogů v Šaštíně.
Jejich syn také utekl za hranice. Rozhovor Tita a Ernesta byl jejich
poslední. Víckrát už se v životě neviděli. O čem hovořili? To zůstalo
jejich tajemstvím.
Bratři ještě vysypávali z duše poslední zážitky. Rafko Černý hodil
mezi bratry poznámku jako večerní slovo: „Ernest má dar poslouchat
i moudře poradit.“
Ze tmy kdosi přitakal. „U něj se nikdo nebojí otevřít svoji duši.“
„Ani já jsem ještě nikdy neslyšel nikoho mluvit o Bohu tak, jak mluví
on,“ ozval se další.
„A z Tita jde takový klid. Ten chlap vůbec nemá strach.“
„Pochopil, o co tady jde, co má v životě smysl.“
„Ano, je přímý, obětavý, bez falše, s čistým srdcem… za víru by dal
i život.“
„Spěte už! Zítra potřebujeme být odpočatí!“ zahudroval něčí hlas.
A nad krajem se rozprostřelo ticho.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
