Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
10. Panna Marie mě uzdravila
Tetky se scházely do vajnorského kostela. Jak bývalo jejich dobrým
zvykem, ještě před kostelními dveřmi si vyměnily nejčerstvější novinky
ze života dědiny: co kde zmizelo, kdo se s kým popral, co kdo říkal…
Teta Maryša nakonec oznámila: „Slyšeli jste to? S kostelníkovým
synem je zle.“
„Cože? S tím blonďáčkem?“
„No, s tím. Co tak vzorně ministruje.“
„Prý je to až na smrt,“ dodala jiná.
„Pomodlíme se za něho!“
A skutečně, tetka „předmodlovačka“ spustila v kostele sérii modliteb,
které uvedla: „Nyní za našeho ministranta Tituska. A pořádně!“
Titus ležel doma v posteli. Byl velmi slabý, malátný a vysílený.
Opakovaně se ho zmocňovala slabost, zimnice a bolesti. Rodiče hledali
pomoc u doktora, ale ten jen konstatoval: „Nevím, co s tím.“ Kmotřenka
se radila s jakýmsi odborníkem na koně. Pak přišla zvěstovat: „Och,
moji drazí, ani on se s takovým neřádem ještě nesetkal.“
Nadějí byla ještě tetka bylinkářka. Přišla, podívala se na Tita a ptala
se: „Chlapče, kde tě bolí?“
„Všude, teto, všude…“
„Zvláštní! Udělejte mu čaj z těchto bylin!“
„Teto, co mu je?“
„No… čaj mu pomůže!“ Domácí soudili, že byla také v koncích
a neuměla přijít chorobě na kloub.
Titus ale měl ještě jeden zdroj pomoci. Tolikrát už slyšel v kázáních
o tom, že Panna Maria je naše Matka. Začal uvažovat: „Moje rodná
matka by mi pomohla. Proč to nevyzkoušet i u té nebeské?“ Ještě nikdy
s ní nemluvil tak vážně jako teď:
„Panno Maria, my tě uctíváme jako Sedmibolestnou. Ty víš, že i mě
pořád něco bolí. Prosím tě, uzdrav mě! Ty jsi i Pomocnice křesťanů,
pomoz mi! Zbav mě nemoci! Když se uzdravím, tak budeš vždycky
mojí Matkou a já budu navždy tvým synem. A budu tu pro druhé.“
Titus měl velmi důvěrný a opravdový zážitek s Pannou Marií.
Takový, jaký může prožít čistá, dětská, důvěřující a láskou obdařená
duše. V duchu se objali jako Matka a syn. K tomuto zážitku se vždy
vracel, když mu bylo nejhůř. Titus od té doby začal žít s Marií v srdci.
Usnul. Když se vzbudil, cítil, že se s ním něco stalo. Vstal svěží
a obnovený. Objevil se ve dveřích ve chvíli, kdy jeho matka právě zašívala
kalhoty. Zdvihla hlavu, a když ho uviděla, překvapením se pořádně píchla
jehlou do prstu. „Tite? Co ti je?“ vyskočila a chtěla ho chytit.
Syn se na ni usmál a řekl: „Cítím se dobře, maminko. Panna Maria
mě uzdravila.“
Ta slova se matce zdála příliš svatá, proto se ještě pozorněji zadívala
na Tita, zda neblouzní. Další synova věta ji uklidnila. „Mám hlad, nebylo
by něco k jídlu?“
Titus se uzdravil a z toho zážitku si udělal nesmírně důležitý závěr
pro život: Byl jsem uzdravený na přímluvu Panny Marie, proto musím
žít v domě Panny Marie. A ten je v Šaštíně.
Slovo, které jsem dal Panně Marii, dodržím. Budu její syn navždy.
V Šaštíně jsou salesiáni, proto být salesiánem znamená být jejím synem.
11. Tak to u nás chodí
Otec svoje slovo splnil a za pár měsíců vcházel s manželkou Agnesou
a synem Titem do chrámu Sedmibolestné Panny Marie v Šaštíně. Muži si
sundali čapky a ohromeni krásou chrámu kráčeli k oltáři Sedmibolestné.
„Maminko, to je nádhera!“ vydechl Titus.
„Psst, musíme tady být potichu!“
Před oltářem si všichni klekli a pohroužili se do modlitby. Co říkali Pánu
Ježíši a jeho Matce Marii, zůstalo tajemstvím. Matka je po chvíli vyzvala:
„Pomodlíme se za požehnání naší rodiny!“ Potom se odebrali bočním vchodem
ven a ocitli se rovnou na nádvoří chrámu. Běhalo tu několik chlapců a jeden se
obrátil k Titovi: „Ty jsi tu nový? Pojď, pomůžeš nám přenést stoličky.“ Titus
neváhal a hned se přidal k chlapcům. Otcova slova mu připomenula, proč sem
přišli: „Tite, máme se tady potkat s donem Bokorem.“
„Promiňte, musíme jít za donem Bokorem,“ řekl Titus chlapcům.
„Nevíte, kde bychom ho našli?“
„Ovšem. Pojďte, ukážu vám, kde má kancelář!“ ochotně se nabídl
jeden z nich.
Přešli do přízemní chodby a za chvíli už stáli před jeho dveřmi.
„Tady to je. Až všechno vyřídíte, přijď za námi! Jak se jmenuješ?“
„Titus Zeman. A ty?“
„Já jsem Andrej Dermek.“
Otec jemně zaklepal na dveře. Ty se otevřely a objevil se v nich kněz
středního věku, nižší postavy, příjemného vzhledu, oholený a ostříhaný
na ježka. Usmál se a přivítal hosty: „Vítejte, dobří lidé! Pojďte dál!
Odkud jste přišli?“
„Otče, my jsme z Vajnor a psali jsme vám, v jaké věci chceme od
vás radu.“
„Aha, už si vzpomínám! Tak toto je váš syn Titus a rád by u nás zůstal.“
„Ano, done Bokore. Ale nám se zdá, že by měl ještě počkat, trochu
zesílit.“
„Maminko, vždyť jsem dost silný! Když je potřeba pracovat, zastanu
i za sestru,“ ozval se Titus, kterému se nelíbilo, jakým směrem se začala
ubírat rozprava o jeho budoucnosti.
„Víte,“ pokračoval otec, „náš syn se doslechl o vaší škole, dozvěděl
se, co tu dělají chlapci, a nedá si to vymluvit. Nepomohl byste nám?
Vždyť je pro něj opravdu ještě příliš brzo!“
Don Bokor vycítil, o co tu jde a pomalu si Tita prohlížel. Potom začal
svoji řeč: „Víš, Tite, ne, že by ses mi nelíbil, ale musím ti říct, jak to u nás
chodí. Máme tu víc než sto chlapců. Při takovém počtu musí být i pořádek.“
„S tím nemám žádný problém, že maminko?“ Matka se usmála
a pohladila Tita po vlasech.
„Máme pořádnou školu. Jak ti jdou počty?“
„Vždy jsem měl jedničku.“
„A slovenština?“
„Tou mluvím od malička.“
„No, myslel jsem, jestli umíš číst i psát slovensky.“
„Samozřejmě, otče.“
„S kamarády se snášíš?“
„Se všemi, jen s Karolom z horního konce jsem se několikrát
chytnul.“
„Aha. No, to se stává,“ uznale pokýval Bokor hlavou. „Umíš být
i potichu? Vydržíš samostudium a jsi ochotný i posloužit?“
„Nemějte obavy! Pocházím z dobré rodiny.“
Při těch slovech se zase otec trochu pousmál.
„Nu, pak tu ještě máme volno, hry, divadlo a sport.“
„A to ani nejíte?“ zasmál se uvolněně Titus. Don Bokor zůstal trochu
zaskočený, protože mu došlo, že tento mládeneček je i šprýmař. Ani
nestačil odpovědět, když Titus pokračoval: „Máte to tady přesně tak, jak
jsem četl v knize o Donu Boscovi!“
„Ty jsi o něm četl knihu?“
„No, jasně! I já se chci stát salesiánem,“ vyhrkl naráz Titus.
„No, když je to tak…,“ don Bokor si uvědomil, že tu narazil na
chlapecký drahokam. Na mládence jako lusk!
Titovi rodiče se znepokojeně vrtěli. Najednou viděli, že prohrávají.
Proto se tak trochu prosebně obrátili k donu Bokorovi a ten vytáhl poslední
trumfy: „Víš, Tite, ale rodiče ti odejdou domů a zůstaneš tu sám. Budeš tu
nejmladší, bude zima. I maminka půjde pryč. Bude se ti stýskat a nebudeš
za ní moci přijít, když se něco stane. Co s tebou pak budeme dělat?“
„Proč říkáte, že tady nebudu mít maminku? Bude tady přeci se mnou
Panna Maria. Ta mne bude opatrovat a chránit. Já se nerozpláču, protože
tady budu mít svoji nebeskou maminku. Dělejte se mnou, co chcete,
jenom mne tu nechejte!“
V Titově odpovědi bylo cítit, že všechno, co říká, má hloubku.
Don Bokor pochopil, že tady nejde o rozmar rozmazleného chlapce.
Uvědomil si, že v něm působí Bůh. Podobnou situaci prožil Don Bosco
s Dominikem Saviem. Usmál se na chlapce a řekl: „Když je to tak, jak
říkáš, poprosím tě, abys nás nechal chvíli o samotě!“
Když Titus odešel, don Bokor pověděl rodičům: „Sami jste viděli.
Myslím, že Titus je velmi dobrý a moudrý chlapec. Ten se vyseká z každé
nepříjemnosti. Já bych ho do naší školy přijal. Kdyby nastaly nějaké
problémy, přijdete pro něho. Nicméně konečné rozhodnutí nechám na
vás, ano?“
„Dobře, done Bokore. Jenže jak to bude s placením za ubytování a za
školu? Víte, my nejsme bohatí,“ utrousil s obavami otec.
„Dáte, co můžete. O ostatní se postará Pán.“ Potom se přesunuli na
chodbu, kde na ně netrpělivě čekal Titus.
„Tatínku, maminko, tak jak?“
„Vydrž, dozvíš se!“
Don Bokor všem podal ruku a Titovi řekl: „Tak, kamaráde, zdá se
mi, že se ještě uvidíme. Jsi přijatý! Na rodičích ale záleží, kdy nastoupíš.
Přeji vám vše dobré a šťastný návrat!“
Titus začal radostí vyskakovat a objímat rodiče: „Děkuji, děkuji!
Pojďte poděkovat i Panně Marii.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
