Nabízíme k přečtení poslední dvě kapitoly a závěr z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
XXIII. V kolotoči násilí
Dění v táboře souviselo s děním ve společnosti. Bylo částečně propojené s Maďarskem. Tam se totiž lidé v roce 1956 vzbouřili proti komunistům a bylo to drsné. Nejprve věšeli jedni druhé, potom naopak. Naše komunistické elity pronikl strach, jestli něco takového nevznikne i v Československu. Tehdy by hněv lidu vzkypěl proti nim a tušili, že by následky byly drastické.
I proto ztlumili komunistické nadšení a polevili v pronásledování Církve. Ale opravdu jen trochu. A když byla revoluce v Maďarsku sověty krvavě potlačena, komunisté se opět cítili na koni. A jejich největším nepřítelem se opět stala Církev.
Bylo zajímavé, že i po deseti letech brutálního utlačování. Církev nebyla na kolenou, právě naopak, rozkvetla. Očistila se od vlažných křesťanů, zrodily se tajná společenství, poutě nabraly na síle, řehole se zotavovaly… Komunisté byli z toho zoufalí.
Na jejich vrcholných poradách zaznívalo: „Musíme přitvrdit!“ A začali nové represálie. Komunističtí fanatikové se opět probudili. Ti nejzarytější tvrdili: „Postavíme si novou Prahu a blíž k Moskvě…“ A mnozí se za mísu čočky k nim přidali. Konzumní vlna má sílu. Lidé bez páteře a s velkým žaludkem umí na ní plachtit.
V roce 1950 tři otcové lazaristé, Krištín, Orješek a Púchovský utekli z centralizačního kláštera, který zřídili „mocní“ v Hronskom Beňadiku, a začali tajně působit mezi věřícími. Otec Hutyra utekl z tábora v Belušských Slatín a z ilegality řídil činnost lazaristů a sester vincentinek. Na všechny tři byl vydán zatykač, ale osm roků je nechytili a nenašel se ani Jidáš, který by je udal.
Ale člověk není jehla v kupce sena… Nakonec je přece vystopovali, chytili, mučili a po vyšetřovací proceduře začal s nimi soudní proces s názvem „Hutyra a spol.“ A opravdu je pospojovali s vyučováním bohoslovců v Nitře, s otcem Krištínem, s Jankem a s ostatními mladými lazaristy. Vyšetřovatelé se začali ptát: „A vlastně, kde je ten Havlík? Už se vzdal svých názorů?“
Šli po jeho stopách a byli ohromeni, jak se mu daří. A jak pověděl donašeč: „Jeho náboženský život vzkvétá.“ Další vězeňský darebák ho udal: „Spolupracuje s nějakými slovenskými mládenci a určitě chtějí svrhnout lidově-demokratické zřízení.“
Janko opět doplatil na udání. Už se mu něco takového stalo podruhé. Opravdu, Havlíkova misionářská činnost nemohla ujít pozornosti špiclům. Tito nešťastníci za různé výhody donášeli veliteli informace, co se v barácích i v dole v podzemí děje.
Když přicházely první zprávy o apoštolské činnosti některých vězňů, vedení lágru přijalo nezvyklou strategii: „Uvolnit disciplínu, aby vězni ztratili obezřetnost. Ať si vyrobí důkazy proti sobě a potom je třeba udeřit plnou silou a použít tato zjištění proti nim.“
A když dozrál čas, spustila se velká očista tábora Bytíz. Nejprve přišel rozkaz: Všichni kněží musí pryč!“ Potom: „Všechny rozvratné materiály se musí najít a jít pryč!“ A nakonec: „I Havlík musí jít pryč!“ A tak se i stalo. Odvedli ho do Prahy, do vězení v Ruzyni.
Mnoho toho Janko prožil, ale to, co ho tam čekalo, bylo skutečně ďábelské. Kolotoč vyšetřování začal a ne a ne se zastavit. Zuřivý vyšetřovatel na něho křičel, až mu žíly na čele vyskakovaly: „Tak vy si nedáte pokoj?! Vy si nedáte říct!? Vy nám bráníte v budování lidově-demokratické vlasti?! No to se vám nepodaří! Člověče, vy patříte do středověku!“
Janko otlučený nejedním slovním soubojem, mu klidně řekl: „Hm, ve středověku dosáhly katedrály vrcholu, doly razily hluboko do země, lodě došly až do Ameriky a lidé té doby objevily svoje nitro a mnohé duchovní zákony. Nebylo to až tak temné období.“
„Co to tu kecáte? Křesťané zničili kulturu různých národů!“
„Myslíte například tu kulturu Mayů nebo Aztéků, kteří jen do oběda jednoho dne obětovali divným bohům patnáct tisíc lidí?“
„Co mi to tady vykládáte,“ zuřil vyšetřovatel. „Vaše náboženství je plné nesmyslů.“
„Pro někoho je nesmyslem zase to, že se lidstvo vyvinulo z opice. Ale někteří jedinci jsou důkazem, že to tak mohlo být.“ Bylo to myšleno jako pokus o žert, ale i Janko si uvědomil, že tentokrát přestřelil. Vyšetřovatel by poznámku ani nepochopil, ale voják, který stál u dveří na stráži to slyšel a vybuchl smíchem. A vtom to velitelovi došlo: „Zopakujte to!“ zařval na Janka. „Už si to přesně nepamatuji,“ vymlouval se Janko. Vyšetřovatel, červený jako rak, doslova zařval: „Do korekce s ním! Chlad, hlad a samota mu prospěje. Tam se mu urovnají myšlenky.“ Janko před odchodem ještě pokojně řekl: „Promiňte, ale křikem se pravda nezmění.“ Myslel tím náboženské pravdy, ale velitel to pět vztahoval na sebe.
Korekční kobka byl vlastně malý, temný, chladný betonový bunkr. Lednička, ve které přicházeli vězni o rozum. Vězni ji dostali za ledacos. Duchovní otec Metoděj Dominik Trčka skončil v korekci za to, že zazpíval vánoční koledu. A na následky této korekce zemřel. Teď šel do ní Janko a opravdu, zdraví mu až tak nefungovalo. Srdce mu pod obrovským stresem, kterým stále procházel, sem – tam vynechávalo.
Ale to nejhorší ještě přišlo. V Ruzyni byly kopky speciálně upravené. „Psycho“ vyšetřovny byly doplněné reproduktory, ze kterých na vězně pouštěli šílené kvílení, řev, nadávky, pláč, zvuky cirkulárky, sirény… Doplňovali to elektrickými šoky. A to trvalo týdny. To všechno způsobovalo leknutí za leknutím a pronikalo to hluboko do duše člověka. Mnozí vězni po této proceduře zešíleli. Nastal u nich totální rozpad osobnosti. Jiní přiznali i to, co nikdy nespáchali a byli odsouzeni na smrt.
Janko se cítil strašně rozbitý. Zjistil, že duševní bolest může být horší než fyzická. Zároveň si uvědomil, jaké hrozné duševní utrpení měl Ježíš v Getsemanské zahradě, anebo když cítil opuštěnost na kříži. Janko byl těmito ďábelskými vyšetřovacími postupy hluboce poznamenaný. Zdálo se mu, že se na něho vyřítilo celé peklo. Ale Pán ho podržel i v té největší krizi.
Po několika týdnech této bolestné procedury se dostal na ošetřovnu a zkušenost, kterou z toho mučení nabyl, bylo: „Skrz všechno se dá promodlit.“ A do svého tajného deníku si zapsal: „Všechno pro Tebe, Nejsvětější Srdce Ježíšovo.“
Srdce, ach srdce…
Tím se Janko skoro stále zaobíral. Tajemství Jankovy laskavé osobnosti spočívalo v jeho něžném a lítostivém srdci. Úctu k němu měl od dětství a i teď v nich našel útěchu. Tichým, něžným šepotáním modlitby se „skryl“ do Něho a pomalu se zotavoval z těchto strašných duchovních otřesů.
Ne, nezatrpkl na svět. Ani neproklínal mučitele. Dokonce se jeho srdce stalo k druhým ještě přívětivější. Jakoby si teď vážilo času a chtělo vykonat ještě více dobra pro druhé. Sem tam bilo zrychleně, potom ho něco blízko srdce píchlo, najednou jakoby nebilo. Ale nemocný – zdravý, před soud musel jít a jeho rozsudek byl nekompromisní: „Obžalovaný se odsuzuje na další rok vězení.“ Důvodem k odsouzení byla vlastně jeho pochvala: Protože mařil výchovu vězňů.
Na podzim roku 1959 ho opět poslali do lágru na sever Čech. Jenže pracovat v dolech už nezvládal. Jeho dozorcové uvažovali. „Co s takovým chlapem? Vždyť je jen zátěží!“ Janka po příchodu do tábora čekalo milé překvapení - po sedmi letech se setkal se svým rodným bratrem Tonkem. To bylo shledání. Tonko mu s nadšením referoval: „Víš, že mě za pár týdnů pustí? A potkal jsem i otce Krištína.“
„Vážně? A co on, jak se má?“
„Ten se v životě neztratí. Tajně zpovídá, slouží mše svaté a opravuje vězňům všechno možné. Vypracoval se na zdatného mistra. Má zlaté ručičky i srdce.“
„To mě velmi těší…“
„Slyšel jsem, že si v Ruzyni velmi trpěl. Hlavní, že je to už za tebou,“ litoval ho bratr.
„No, to ti bylo…Ale nechejme to tak.“ Janko nechtěl o tom vyprávět. Jen vtipně poznamenal: „Jak se to říká: Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“ Po dlouhé chvíli Janko pověděl: „Velmi se těším, že už jdeš domů. Já mám ještě před sebou tři roky. Vydržme v dobrém, Tonko…“
XXIV. Nepoddajný charakter
Kdyby si vězni dávali vyznamenání, Janko by dostal titul „zasloužilý vězeň.“ Vždyť byl v těch nejtěžších vězeňských koutech republiky, roky strávil v dolech, ve studených barácích a měsíce v korekcích různého typu. Vězeňský systém udělal z dvojmetrového nádherného mladého muže tělesnou trosku. I trýznitelé viděli, že končí s dechem. A když se pro komunistický vykořisťující systém stával „nepotřebný“, otázka zněla: „Co s ním?“
Začali ho tahat po vězeňských nemocnicích. Nejprve se ocitl ve Valdicích. V té době tu bylo víc jak dva tisíce nejnebezpečnějších vězňů v republice. A mezi ně zařadili okolo dvou set řeholních a diecézních kněží. Patřil k nim i biskup Vojtaššák, tajný biskup Korec, kněží Hutyra, Dermek, Zeman, Trstenský…
O tom, jakou úctu měli k člověku, svědčí událost, ve které skoro osmdesátiletý biskup Vojtaššák tahal pluh a oral pole. Velitel a jeho kumpáni se tomu smáli. A aby to „velebníčkům“ ztížili, šupli je do cely s těmi největšími zločinci. Výkvět národa smíchali s největšími darebáky národa. Čekali, že ti je budou šikanovat.
Ale co se nestalo… Nastal opak příběhu, než ten, který se stal ve středověku. Tehdy Svatý otec navštívil věznici a vězni po něm křičeli: „Propusťte mne, jsem nevinný. I já jsem nevinný, i já, a já také…“ Jen jeden vězeň byl tiše. Papež se ho zeptal: „I ty jsi nevinný?“ A on na to: „Ne, Svatý otče, já jsem vinný.“ A papež vydal příkaz: „Tady toho propusťte. Přece nemůže být jeden lotr mezi tolika nevinnými. Ještě by je pokazil.“
Ve Valdicích to bylo jinak. Špicli hlásili: „Kriminálnicí bydlící v celách s duchovními se začali zlepšovat a obracet se na katolickou víru. Mnozí se už i vyzpovídali.“ Vedení gulagu zareagovalo pohotově: „Ubytování vězňů s kněžími je třeba přehodnotit. Ale co udělat s tím Havlíkem?“
Udavači to objasnili, jak to s ním je: „Mele z posledního. Nezvládne už ani chodit, ale náboženské řeči má stále…“ Z mnoha navržených řešení, co s ním, se ujalo toto: „Pošleme ho na Slovensko, odkud pochází.“
A převezli ho do basy do Ilavy, nedaleko Ladec, kde kdysi začal noviciát. Ale Jankův pobyt byl už jen na lůžku v nemocničním pokoji. Těžce dýchal, často spal, nohy měl oteklé a tvrdé jako klády. Když se tak nějak posbíral, i tady se spřátelil s vězni.
A věrný svému předsevzetí je nejprve poslouchal, potom se za ně modlil a pokračoval nezávaznými rozhovory. Když se vytvořila vzájemná důvěra, navrhl jim: „A co byste rádi věděli o Bohu? Co vím, to vám povím…“
Jedna z naléhavých otázek spoluvězňů zněla: „Jak to Bůh mohl všechno dopustit?“ Janko upřímně odpověděl: „Nevím. Ale vím, že lidé jsou zlí a Bůh respektuje jejich svobodu. K tomu se zavázal. A když člověk koketuje se zlým, těžce se z takového vlaku vyskakuje. Myslím si, že z těch, co nám ubližovali, málokdo věřil ve věčný život. Nikdo se nebál Boha, ale bál se o sebe. Málokdo svými myšlenkami propojoval tento svět se světem věčným a s jinými světy.“
„S jinými světy?“ přerušil ho jeden z posluchačů.
„Ano. S nebem, peklem, očistcem, zemí, se svým vnitřním světem… Protože nikdo z nich neviděl za oponu tohoto světa. Nevěřil v existenci bytostí, co obývají tyto světy – v anděly, démony, v duše v očistci, ve světce…“
Všichni v pokoji ztichli a Janko pokračoval: „Všiml jsem si, že z těch, co nás mlátili, většinou každý dával do popředí svoje tělo a bažil po příjemnostech. Podle mě princip slasti žene lidi k šíleným činům. Má ho každý, ale někteří ho ovládají. Tamti ne.“
Janko se odmlčel, protože mu docházel dech. Potom však dodal: „Možná si jednou každý, kdo byl ponořený v tomto nelidském systému, položí otázky smyslu: O co tu šlo? O co jde na tomto světě? Možná uzná, jaké strašné chyby udělal, začne s pokáním a najde správnou životní cestu. Ach, to není sranda. Je třeba to všechno vidět z nadhledu. Tady jde o věčnost. Ne o tisíc roků, ani o milión roků… Opakuji – jde o věčnost, o naše místo v ní. Možná pro zpětné uvědomění si toho, o co tu jde, to všechno Bůh dopustil.“
Jedno odpoledne, když byl Janko na vězeňském dvoře, přišel za ním vězeň, podíval se nalevo, napravo, jestli je někdo neposlouchá, a potom z něho vypadlo: „Tak rád bych věřil, ale nedaří se mi to… Kde mám začít? Co mám dělat?“
„Víra je osobní, hluboká duchovní věc. Každý k ní musí dospět sám. Důkazů, že Bůh existuje, jsou stovky. Zázraky a uzdravení se dějí stále. Ale jen pro toho, kdo je chce vidět. Když chceš věřit, už se nastavuješ na vidění… A začni hledáním obrazu Boha.“
„Hledáním obrazu Boha? Co tím myslíš?“
„Zaostři pozornost na krásné a dobré věci, které nás obklopují. A je jich mnoho i v této pustině. Zkus se přesvědčit, že Bůh tě má rád. Já cítím, že on je tu vždy pro mě.“
„Ach Janko, závidím ti ty tvoje postoje. Já jsem ještě někde jinde.“
„Buď klidný a nevzdávej to. Někdo uvěří rychle jako apoštol Pavel zasáhnutý bleskem pravdy. U jiného je to proces. A ty si v tom procesu… Buď upřímný vůči tomu, co poznáš, že je pravda. Přijmi to, buď k tomu svolný. Žij podle svědomí. Já jsem přesvědčený, že každý upřímný člověk nakonec najde cestu domů, do nebe. Držím ti v tom palce.“
A vězeň mu s nefalšovanými slzami v očích děkoval: „Děkuji ti, velmi jsi mi pomohl. Víš, v naší rodině nikdo nevěří…“
„Tak máš velký úkol. Když teď naplno uvěříš, přivedeš je k Bohu. Ale už asi dlouho mluvím,“ omlouval se Janko. Přišla mu na mysl jedna tetka, která po kázni svého pana faráře říkala: „Ten náš pan farář mluvil tak dlouho, až na něco pěkného přišel.“
„To já jsem zase slyšel přednášku jistého profesora, který po dvou hodinách řeči zakončil: Jinak nemám, co k tomu říct, ale… a chtěl pokračovat. No to jsme mu už nedovolili a potleskem jsme ho vyprovodili od řečnického pultu.“ Oba dva se zasmáli a šli si po svém.
I když Janko trpěl, humor ho neopouštěl. Dokonce říkal i vtipné historky na pokoji. Zjistil, že alespoň takto může být darem pro druhé a odlehčit tíživou atmosféru, která přepadala tyto nešťastné nemocné vězně.
Jednou si vzpomněl na jistého vězně v Jáchymově: „To vám byl takový veselý chlapík, že si ani z těžkých věcí nic nedělal. Pro dozorce byl velkou výčitkou, že práci nedělají dobře, že ho dostatečně nemlátí. A chtěli to tak udělat přede všemi na apel placu. Avšak když začali, on se rychle zařazoval mezi vězně. Proto někteří bachaři po něm hodili obušky. Když přišel na pokoj, se smíchem řekl: Ti bachaři jsou ale křiváci… Ani trefit se neumí.“
„A to jste slyšeli, jak ve Valdicích slovenský dozorce kontroloval přítomnost vězňů?“ zapojil se do žertování další pacient na pokoji.
„Jak?“
„Ptal se vězňů: ‚Jaké je vaše priezvisko?‘ No tomu slovu Češi nerozuměli, a tak se ptali: ‚Copak?‘ A když to řekl pátý vězeň, tak ten dozorce se ho zeptal: ‚I ty si Copak?‘ A Čech mu na to odpověděl: Kdepak.“
„Jáj, ti Češi jsou dobří. A to jejich: ‚Co to vole meleš‘, nemá chybu,“ souhlasil ležící vězeň a přidal žertík. „A víte, že Češi mají nejvíce volů a Poláci zase nejvíce prasat na světě?“
„Jak to?“
„No mají takové slovní zvraty, kde často používají slovo vole a Poláci zase slova Proše pana…a proše, to je po goralsky prase.“ A tak se sypal jeden žert za druhým a pohoda zavládla na nemocničním pokoji. Něco takového jako tušení Božího království.
Janko byl opravdu mimořádně obdarovaný. Uměl vytvořit fantastickou atmosféru a nebál se ani zpívat. To od dětství rád dělal. A i tímto obdaroval lidi ve společenství, i když teď popravdě řečeno, moc mu do zpěvu nebylo.
XXV. Když srdce nemůže
Ráno 29. října 1962 Janko Havlík všechny na pokoji překvapil: „Chlapci, jdu domů.“ Nastalo ticho a jeho spoluvězni nevěděli, jestli mu mají gratulovat, anebo plakat. Přirostl jim k srdci. Přáli mu to, ale on je nakonec opustí. No, to první nakonec vyhrálo: „Konečně, Janko, konečně. Gratulujeme ti.“ I když cítili, že s ním odchází kousek nebe.
Janko se ocitl na ulici a zhluboka se nadechl: „Svoboda.“ Šel okolo nějaký chlapík a povzbudil ho. „Tak už jsi venku.“ Janko se usmál: „Ano. Už jen vědět, za co jsem seděl.“
Když neznámý odešel, uvědomil si starou pravdu: „Vězení tě vyplivne, a když nemáš přátele, kteří tě podrží, je s tebou amen.“ On takové přátel měl, ale kdo ví, kde jsou. Ale měl rodinu. Ta mu určitě pomůže. Ale v hlavě mu vznikla obava: „Jak se jen dostane domů?“
Lékař dal při propouštění příkaz: „Pěšky jít nemůže.“ Ale jestli ho odvezou? Dlouho stál před věznicí, až ho na naléhání jakéhosi chlapa, co šel okolo, přece jen odvezli na vlakovou stanici. Cestou vlakem přemýšlel, co všechno prožil. Před jedenácti lety ho ani ve snu nenapadlo, že se mu dlouhý čas naplní takovými absurdními událostmi.
Za pomoci jiných se konečně dostal ke svým. Ach, to bylo uvítání. Otec, který byl už v důchodě, ho přivítal se slovy: „Vítej doma, synu.“ Svoji mozolnatou ruku položil na ramena a plakal… Matka, ta ho objímala a líbala. „Janíčku můj, Janíčku můj…“ Marienka se tiše usmívala a odběhla pro darované srdíčko, které dostala od něho v Jáchymově: „Mám ho jako svůj poklad.“ Doběhl i bratr Lojzko, který bydlel nedaleko. Tonko, který si mezitím založil rodinu a bydlel ve Skalici přišel za ním v dalších dnech.
„Drazí moji, vrátil jsem se, ale mám problémy se zdravím,“ pověděl jednoduše a mile se usmál na ně. A ještě dodal: „Věřím, že vám nebudu na přítěž.“
„Ale kdeže, Janko, kdeže.“
Sedli za stůl a začali rozpravu. Vždyť si toho měli tolik co říct.
„Ale ta zákeřná choroba byla v Jankovi dobře zakořeněná a pravidelně se ozývala. Janko musel už v nejbližších dnech navštívit lékaře. Ale ani ten nevěděl, co má léčit. Tak velmi „nemocného“ v Jankovi bylo. A tak mu předepsal léky a pravidelné kontroly. A povzbudil ho: „Tuším, že váš organismus to překoná.“
Janko nemohl spát, srdce mu tlouklo, jak chtělo, ale velmi nechtělo. V noci se z jeho pokoje často ozývalo tiché stonání. Nechtěl dělat své rodině problémy, tak to tlumil, jak se dalo. Chtěl i dostudovat, ale nešlo to. Potom to zase na čas polevilo a tak to šlo dokola.
Marienka se ho jednou ptala: „Janko, komu píšeš?“
„Řeholní sestře Modestě, teda tetě Angele.“
„Víš, že jsme za ní byli?“
„Vážně, povídej mi, jak se má?“
„No, celkem dobře. Přesouvají ji z místa na místo, ale statečně to snáší. Naši jí vzali okolo dvě stě sklenic kompotů.“
„Tolik toho snědla?“
„Ale ne. To bylo pro celé jejich osazenstvo. Šli jsme až za Prahu. Mamka jí vzala i mléko. Nesly jsme ho v konvi. Ale vlak byl tak narvaný, že jsem musela na ní sedět, ale než jsme k ní přišli, z mléka bylo máslo.“
Havlíkova rodina Modestě a jejím sestrám vincentinkám velmi pomáhala. Chlapi z Vlčkovan jim dokonce vymalovali místnosti, kde byly ubytované…
Dopisy, které si Janko s Modestou vyměňoval, byly plné duchovna, proseb o modlitby i povzbuzení: „Milá moje teto, přijdu za tebou, jen co se bude dát…“ hájil se Janko.
Přešla zima a bylo jaro. Rodiče ho často vynesli do zahrady na čerstvý vzduch. Ale tam měl svoje království i houser, který ho ihned objevil. Byl to asi vzdálený potomek toho housera Gustava z dětství, protože pohotově mu byl podobný. Dobíral si Janka jako ten jeho dávný předek.
Vážně. Janko si pamatoval celou tu událost, jak si chránil svoje mláďata a ďobl ho do zadku. Byla to milá vzpomínka na dětství. I tento houser byl drzý a syčel na kohokoliv. Dokonce útočil na všechno, co se hýbalo. A stalo se mu, že zaútočil i na kolo sousedova chlapce a ten mu nechtíc, tím kolem přejel hrdlo. Vyvrátilo ho to nohami do vesmíru, ale rozchodil to. Trochu chraptěl, takže ho ani paní husa nepoznávala, ale potom zjistila, že je to opravdu on. Její drahý, ochránce.
O Jankovi se dozvěděli mnozí známí i neznámí. Pomáhali mu, jak jen mohli, protože nemohl pracovat a invalidní důchod byl mizerný. Dokonce ho jako bývalému trestanci zkrátili. Ach, kolik nepravostí ho postihlo. Ale on si nestěžoval.
Jediné, co ho trápilo, bylo, že byl na obtíž svým blízkým. Dokonce ne, ještě něco vážnějšího tu bylo: Pochopil, že jeho touha stát se knězem zůstane nenaplněná.
A tak seděl a uvažoval, zjistil, že v životě mu nic nevyšlo z toho, co si naplánoval. Chtěl být knězem, cestovat po Africe jako misionář, chtěl kvalitně studovat teologii…Nic nešlo podle jeho vůle. A teď byl totálně závislý na druhých. A proto mu připadalo i směšné, když viděl, jak jsou lidé nervózní pro maličkosti, které jim nevycházejí. On prožíval totální odevzdanost.
Marienka se vdávala v květnu a Janko jim ze srdce žehnal. Našla si červenajícího pracovitého mládence. A Pán Janka jakoby na ten čas amnestoval od nemoci. Na svatbě byl svěží, veselý, milý, usměvavý, společenský, zazpíval si… Byl jako za starých časů…
A takovým se snažil být i při zapojování se do náboženského dění ve farnosti. Pomáhal připravovat děti na první svaté přijímání, ministroval…
A když ho mamka jakžtakž postavila na nohy, rozhodl se vycestovat za svojí spřízněnou duší, tetou Modestou na Moravu. Tam se nacházela a vedla malou komunitu vincentinek.
Setkání bylo neopakovatelné. Dvě jemné, svaté a utrpením zušlechtěné duše si měly co říct. Janko jí vyprávěl, jak prožil ten dlouhý čas. Ale nebyla to stížnost na život, ale spíše šlo o vyprávění duchovní zážitků a okamžiků, kdy setkal Pána a jaké to bylo.
„Teto, něco pro tebe mám.“
„A co jsi nesl takovou dálku? Nemusel jsi..“
„Nemusel, ale chtěl. Tady je Křížová cesta malých duší. Přijmi to jako dárek. Je to z mých myšlenek.“ Modesta se velmi zaradovala. Tato křížová cesta hovořila mnoho o Jankově duši. Teď si ji běžně prohlídla a poznamenala: „Janko, ty dozráváš pro nebe. Každý z nás se bude muset při smrti odevzdat do Božích rukou. Ty si to nacvičuješ už teď. Dokonce svým utrpením si odpykáváš i očistec. O Tobě Bůh velmi dobře ví. A chce tě mít velmi blízko u sebe.“
„Kéž by to tak bylo,“ odvětil Janko a potom tajemně dodal: „Víš, teto, náš Vykupitel přijal smrt, aby nás osvobodil od strachu ze smrti. Zjevil nám své vzkříšení, aby v nás vzbudil naději, že i my vstaneme z mrtvých. Jako první zaklepal na bránu Otcova domu a pozývá nás, abychom spolu s ním vešli dovnitř a potkali Lásku.“
„Pěkné, velmi pěkné. Děkuji ti za povzbuzení.“
Janko se smrti nebál. Svědčí o tom i jeho zápisník, ve kterém měl myšlenky i o konci svého života. Srdce Ježíšovo a Mariino mu dávali naději, že životní pouť skončí dobře.
Před Vánocemi roku 1965 se zdravotní stav zlepšil. Dokonce šel i na půlnoční. Když mu v tom příbuzní chtěli zabránit, řekl jim: „Tolik roků jsem nemohl na půlnoční chodit… Asi je to moje poslední. Půjdu…“ Šel, ale vrátil se z ní velmi unavený.
Až tak, že o dva dny později musel jít k doktorovi do Skalice. Svým blízkým oznámil: „Kdyby bylo zlé počastí zůstanu až do Nového roku u bratra Antona.“
Zůstal u svého přítele Ježíše, a to na věčné časy. Jeho srdce už to totiž nevydrželo a našli ho mrtvého stát opřeného o popelnici. Byl důstojný jako vždy. Takže v prvním momentě ani nevěděli, že je mrtvý. Ale bylo to tak.
Bylo 27. prosince, svátek svatého apoštola Jana, miláčka Pána. Teď přišel k Němu jeho další miláček, Janko Havlík CM- celkem milý chlapec ze Slovenska.
Čest jeho památce.
Závěr - mimořádně obdarovaný
Janko Havlík působil během svého života opravdu vznešeně. Měl šarmantní zjev – vysokou sportovní postavu, srdečný úsměv, bystrý postřeh. Byl houževnatý, pracovitý, vtipný, společenský, schopný komunikace, elegán…
Zdá se, jako by byl duchovně „šlechetný“ neviditelnými nebeskými silami: byl jemný, kultivovaný, zodpovědný, statečný, nezlomný, trpělivý, přátelský, nadšený z jakéhokoliv dobra, pokorně snášející křivdu. Shrnuto a podtrženo: „Byl to Boží muž.“
Není se co divit, že Janko zanechal u druhých velmi silný dojem. Víme to i podle toho, že se na něho vzpomíná i po letech. O jeho životním příběhu často povídají vincentini, vincentinky, rodinní příslušníci, přátelé. Dokonce spoluvězni a krajan don Anton Srholec o něm napsal životopis.
Janko, si vytvořil cestu k srdcím lidí tak, že jim zprostředkoval to, co ve svém nitru žil – svoje přátelství s Kristem. On byl do Ježíše zamilovaný a okolí to cítilo. Vždyť milující rád svědčí o lásce, kterou prožívá. A o to šlo Jankovi – dostat tuto lásku do druhého člověka. Byl velmi tvořivý, a proto to zkoušel radostí, zpěvem, něžností, dobrotou…
Tímto vším byl prosáknutý, a proto to šlo z něho spontánně ven. Vlastně, kdo se přiblížil k Ježíšovi, ten jím nasákne a potom ho chce odevzdávat. Protože láska se ráda rozdává. To je zákon.
Janko nám odkazuje, že v tomto duchu je potřeba šířit víru. Ano, i víra má „ducha.“ V jeho podstatě je láska a naděje, čili radost. Ony si člověka polidští, modifikují a víru udělají přitažlivou. Ano „duch“ víry rozhoduje, zda se přilepí na člověka a pronikne ho.
Asi jsme odhalili největší Jankovo tajemství. On měl v sobě něžného Božího Ducha a dal ho jiným ze sebe napít. Ano, jiní mohli pít z ducha Janka…Občerstvil je a prožívali štěstí.
Tento „duch“ je Duch Boží a působí na člověka i přímo, ale lidé potřebují vidět i nádobu, ve které se nese. Janko tou nádobou byl.
Když se ohlédneme za jeho životem, vyvstane otázka: „Byl smolař, nebo vítěz?“ Posuďte sami: Velmi toužil stát se knězem. Titul kněze se označuje vdp – veledůstojný pán. On ho oficiálně neměl, ale důstojný byl vždy. Tak velmi toužil být lazaristou. Jejich zkratka je CM. Dosáhl toho, patří mu to v plné míře, byl CM + i Celkem Milý.
Chtěl na misie. Měl pro ně vášeň. Šel, ale na ty nejtěžší – na misie v base. A tam je vykonával s obrovskou tvořivostí a odvahou. Ve vězení byl jedenáct roků a zhroutil se mu sen za snem. To bolí, velmi bolí. Zvláště takovou citlivou duši, jakou měl, Janko. Sny mu tedy padají, ale ten největší – být navždy s Ježíšem, ten se mu uskutečnil.
Janko toužil po velkých duchovních darech. Nedostal všechny, ale dostal ten nejvíce možný- daroval se mu sám Ježíš a on se stal jeho učedníkem. A jako vždy, něžně k němu vstoupil do společenství. Navěky.
Takže konstatujeme, že Janko je nesmírně obdarovaným a úspěšným člověkem. Je svědkem, že neviditelný a viditelný svět není třeba až tak oddělovat.
A už jen řekněme, že teď mu zůstalo: NM – Navždy Milý, navždy milovaný. Je navždy náš přítel.
A s přáním, abyste se i vy „napili“ z ducha Janka a v srdci měli nadšení ze šíření dobré zvěsti, Vám žehná
don Jožko Luscoň
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
