Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
XII. Posun dopředu
Náboženské přednášky, které byly spojené s výlety do přírody, Jankovi nesmírně pomáhaly prohloubit si
duchovní život. Pochopil, že do „jiného“ světa vede více dvířek…A všechny pootevírá modlitba. Po mnoha
rozjímáních na toto téma si uvědomil: „Jedny dvířka vedou hlouběji do srdce, kde potkáš laskavého a pokojem
oplývajícího Boha. Skrze Eucharistii se dá vstoupit do Ježíšova průvodu a do přátelství s Ním.
Prostřednictvím
krásy přírody jdeš na návštěvu k Otci. Skrz dobrotu člověka vstupuješ do rodiny Ježíše do Církve. A to Duch
Svatý tak vodí člověka a doprovází ho od dvířek k dvířkům.
Ano, už to věděl: Je mnoho nebeských bran, na které se dá klepat. Bůh je rád otevírá, ale před vstupem do
nich – do Božího tajemství – je potřeba udělat mnoho úkonů. Je třeba si očistit boty – tedy mysl a svědomí. Je
potřeba si vysvléct kabát – povrchní emoce a soustředit se na klepání – tedy správně použít vůli. A jsi tam,
v Božím světě, v Božím království.
Příroda a ticho vytvářeli v Jankovi „posvátno“, ve kterém velmi prožíval přítomnost Pána. Často hlásil: „Jdu
se podívat na krásu.“ Anebo: „Jdu prozkoumat zeměkouli…“
Samozřejmě, že kromě těchto duchovních radostí měl i trápení. A blížící se maturita mu pokoj nedodávala.
Připravoval se na ni statečně, protože ji viděl jako bránu k dalším svým snům. Jen k tezím z marxismu-leninismu
cítil odpor. Takový divný předmět se totiž po vítězství komunismu zaváděl do škol i do maturitních otázek.
„Tolik lží pohromadě. A jak jsou pěkně zaobalené do nesrozumitelných slov. Otče Krištíne, co vy na to?“
„No, když je na košili špatně zapnutý první knoflík, všechny knoflíky jsou zapnuté špatně. Jestliže je zlý
vztah k Bohu, všechno je zlé. Tak je to s marxismem-leninismem, ale je třeba se ho učit.“
„To myslíte vážně?“
„Smrtelně vážně. Je třeba umět odpovědět na jejich nesmysly. Vypadá to tak, že národu pomatou rozum na
dlouhou dobu, tak alespoň někdo má mít v tom jasno.“
„Aha, tak co se dá dělat. Jdu se učit o socialisticko-demokratickém zřícení. Tedy zřízení.“
Den před maturitami se ho otec Štefan zeptal: „Tak co, Janko, jsi připravený?“
„Dělal jsem, co se dalo. I sestry v Nitře jsem zburcoval. Vzkázaly mi, že jsou na kolenou. A sestra Ondreja se
prý modlí za zatmění mysli pro ty, co zkoušejí z komunismu.“
„No, nevím, co ti na to mám říct. Raději nechť ať je osvítí Pán.“ zasmál se otec Krištín.
Janko se v den skládání zkoušky vroucně pomodlil, odevzdal se do Boží vůle a čekal, dokud na něho nepřijde
řada. Z klasických předmětů obstál velmi dobře. Ale potom to přišlo: „Popište selhání křesťanství na
Slovensku,“ zněla provokativní otázka předsedy zkoušející komise.
Janko zachoval klid a s úsměvem řekl: „Křesťanství nikdy neselhalo, selhali mnozí křesťané. A naopak,
mnozí obstáli. Víc než jiní. Pravda o minulosti je proto členitá a na historické události je potřeba odpovídat
precizně a v kontextu doby.“
Předseda komise se zachmuřil. Toto teda nečekal. Doposud mu každý student přizvukoval, zkritizoval
křesťanství, hodil pár pochval na nové zřízení a bylo. A tu je náznak odporu. Proto položil další otázku: „Reakce
katolického duchovenstva je příznačná. Jak tomu zabránit?“
„Neznám takové případy. Ale vím, že historii píší vítězové, a proto to tvrdí. Víte, pane profesore, pravda nás
osvobodí. A proto se pravdy není potřeba bát. Pokud bylo něco špatně, pravda nám pomůže se polepšit. A pokud
bylo něco dobrého, pomůže to našemu národu se rozvinout. Anebo máte jiný názor?“
Předsedovi komise se na čele objevila žilka a Janko cítil, že je po jeho maturitě. Ale zasáhl jeho třídní, který
poznamenal: „Nechejme tuto diskuzi tak. Bohužel nemáme dostatek času na důkladný výklad této záležitosti.“
I předseda cítil, že narazila kosa na kámen a měl obavu, aby v přímém souboji s Jankem nepohořel. Proto
vydal strohý pokyn: „Ať vejde další.“ Když se zavřely za Jankem dveře, poznamenal: „Zvláštní typ studenta.
Odkud má takové názory?“
Podívali se do poznámek a třídní konstatoval: „Od lazaristů.“
„Co? I takové žebráky pouštíte na zkoušky?“
„Ale ne, to je řeholní společenství.“
„Aha! Tak na ty lazaristy i na tohoto chlapce od nich si musí dát socialistické zřízení pozor. Takoví nám to tu
mohou rozvrátit. Jaký je jeho původ?“
„Rolnický, pochází ze Záhorí.“
„Věřící Záhorák…Tak to mluví za vše.“ Mezitím přišel před komisi další student, který byl z jiného soudku.
Vychválil komunisty do nebes a předseda komise se uklidnil.
Navzdory střetu s novou mocí Janko v květnu 1949 odmaturoval. Oddechl si od učení, a asi i proto se mu
silně vynořila otázka: „Co teď?“ Jeho srdce sice už bylo ve vincentinském noviciátu, ale i tak se mu v duši
objevil závan pochybnosti. „Mám já na to vůbec?“
I proto se odebral za tetou Modestou do Nitry. Ta ho vřele přivítala: „Vítej, Janko, těší mě, že jsi přišel
a gratuluji k maturitě. Pojď na oběd!“
„Velmi rád,“ odpověděl Janko. Ale jak se patří, nejdříve si šel umýt ruce. Když vročil do jídelny, sestry se už
modlily. Ale najednou otočily hlavy k němu a poklonily se mu. Janko byl v úžasu. Tiše zašeptal: „Takovou úctu
si nezasloužím. Asi vědí, že jsem odmaturoval.“
A aby sestry věděly, že i on má dobrou výchovu, úklonu jim opětoval. A udělal ji ještě hlubší než sestry.
Když se uklonil, zpozoroval úžas zase na jejich tvářích.
Po modlitbě začal jíst, ale v hlavě mu neustále vrtalo: Proč mi jen věnovaly takový úklon?
Koutkem oka pozoroval sestry, jestli to myslely vážně. Ale když narazil na vícero jejich pohledů, které ho též
pozorovaly, přestal s tím. Pustil se do jídla a chutnalo mu.
Nahodile se podíval na místo, kde byl hoden takové úcty. A vtom to uviděl. Za místem, kde stál, byl velký
kříž s Pánem Ježíšem. To jemu vzdávaly úctu, jemu se poklonily. Ach, jak se jen zastyděl. Myslí mu proběhlo:
„Ach, já jsem osel, jak jsem byl jen pyšný!“ I maso z vidličky mu padlo do talíře. A rovnou do omáčky, která
poprskala nejbližší sestru.
„Promiňte, promiňte…Jsem celý nesvůj.“
„To jsem si, synku, všimla,“ usmála se sestra Antónia. „Jsi mladý, zamilovaný, mimo realitu…Jako většina
ve tvém věku. Ale to nic, hlavní, že i tebe miluje Pán.“
Po obědě ho jeho teta, sestra Modesta, vzala na procházku a on se jí svěřil: „Teto, trápí mě jedna myšlenka.
Co bude se mnou dál?“
„Jak to myslíš, co bude s tebou dál?“
„Rád bych se stal knězem, ale nevím, jestli na to mám.“
Sestra Modesta udělala bleskovou sondu do Jankovy duše: „Modlíš se rád?“
„Jak kdy…“
„Ke svátostem chodíš?“
„Ano, i když ze zpovědi mám obavu…“
„Z toho si nic nedělej, obavu mám i já. Ďábel při hříchu hanbu bere, při zpovědi navrací,“ prozradila mu
starobylou moudrost.
„S děvčaty to máš kontrolou?“
„Líbí se mi, ale…“
„To je v pořádku. Klukovi se mají líbit děvčata, ale co znamenalo to ‚ale‘…?“
„Ale nezačínám si s nimi. Jeden duchovní otec mi poradil, že když uvidím nějaké pěkné děvče, mám si
v duchu říct: Ach, vy Evy, Evy…Pěkné jste, nechť vám Pán dá dobrého manžela.“
„To je zajímavé,“ usmála se Modesta. A výslech pokračoval: „Pannu Marii máš rád?“
„Ano, modlím se k ní často. Mám ji jako svoji matku.“
„To je dobře…to je dobře…Studuješ rád, to jsem si všimla. K lidem se chováš slušně. Víš ty co? Podle mě
máš kněžské povolání. Ale potřebuješ průvodce, který by tě duchovně provázel a víc do tebe viděl, do tvých
úmyslů a motivací.“
„Děkuji za hodnocení. V noviciátě v Ladcích ho jistě najdu,“ odvětil Janko nadšeně.
„Ach, takže jdeš k nám. To je dobře!“ vykřikla teta a vroucně ho objala.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
