Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
V. Čas duchovních objevů
Do měšťanské školy v Holíči začal Janko chodit na podzim roku 1939. Jako jedenáctiletý chlapec zvládal
denně ujít pěšky osm kilometrů tam a osm kilometrů zpátky. Janko chtěl studovat na gymnáziu, a proto
zvládnout měšťanku bylo pro něho nutné.
Nebylo to jednoduché, protože jeho rodiče byli chudí. Bylo veselé, ale i smutné vidět malého chlapce, který
kráčí zablácenou cestou v otcově kabátě a v botách, které mu sahaly až po zadek.
Jednou ho zastavila neznámá paní a zeptala se: „Chlapče, ty nemáš rodiče?“
Janko namítl: „Jak bych neměl. Mám, proč?“
V tu chvíli si paní uvědomila, že přestřelila a že je problém v chlapcově chudobě. Proto se slovy: „O nic
nejde, já jen tak… Počkej, něco ti dám,“ mu darovala kabát. Ale ten byl také velký a Janko ho nosil ještě několik
roků… A po něm ještě jeho bratr Anton.
Ještě dlouhý čas byla chudoba velkou společnicí Havlíkovy rodiny a matka musela častokrát zvolat: „Do
školy jde ten, kdo si jako první obuje boty.“ Ale tak to tehdy bylo skoro ve všech rodinách.
Janko se učil dobře, jen někdy si neuměl poradit s matematikou. Hledal pomoc, kde se dalo. Ale nedařilo se
mu to, protože hledat spojence v této věci bylo marné.
Máma Justína jednou udělala nevšední pokus. Zvolala celé osazenstvo domu: „Janko se trápí s nějakým
příkladem. Pojďte, pomůžeme mu.“ Dali hlavy dohromady a po dlouhém čase si oddychli: „To byl ale příklad…
konečně jsme ho zvládli.“
A náš školák jim po návratu ze školy sdělil: „Dostali jsme čtyřku…“
Avšak Janko svým houževnatým přístupem ke studiu dokázal už ve 2. ročníku měšťanky přestoupit na
Masarykovo státní gymnázium ve Skalici. Bylo to v roce 1941. Bylo to opravdu obdivuhodné.
A jak tam docházel? Na „kůle“. To bylo řečeno záhoracky. Ne, neměl žádný zázračný kůl. Bylo to na kole.
Osmdesát kilometrů tam a osmdesát zpátky. V dešti i horku.
Jeho seriózní přístup k životu zpozoroval i pan farář, který se ho jednoho dne zeptal: „Janko, mám pro tebe
zajímavou nabídku. Nechtěl bys být ministrantem?“
„Myslíte, že jsem toho hoden?“ skromně se zeptal Janko duchovního.
„Ne. Nikdo není hoden vstoupit do Božích služeb. Je to dar od Pána Boha. Pozývá tě být Mu nablízku.
Přijímáš?“
To byla zvláštní, ale férová argumentace, proto Janko souhlasil: „S radostí, duchovní otče.“
Od té chvíle se snažil být v kostele vždy upravený a častěji přistupoval i ke svátosti smíření. Protože, jak
říkával: „Kde je Pán Ježíš, tam jsou i svatí. Já jsem byl povolán být součástí jeho průvodu, a proto se nechci před
nebešťany stydět, že mám špinavou duši. A když budeme spolu s nimi zpívat Hosana, nechci zpívat falešně.“
Velkou rodinnou novinkou bylo i to, že teta Angela vstoupila k sestrám vincentinkám. A přijala řeholní jméno
Modesta. Janko chtěl, aby mu to vysvětlila, ale musel čekat, protože studovala v Nitře na Učitelském
pedagogickém ústavu. Avšak její doporučení pro duchovní život se snažil dodržovat.
Teď už se mu písmenka nerozsypávala a četl velmi pěkně. Od pohádek přesedlal na časopisy. A Hlasy z misií
patřily mezi jeho oblíbené. Hltal příběhy misionářů, obdivoval jejich kontakt s divokými domorodci. Mysl ho
často zavedla do cizích krajin, kde si představoval, jak přináší zvěst o fantastickém Ježíšovi, o tom, co lidem
připravil, jestliže budou žít dobře. Často se mu zdálo, jak mnozí domorodci chtěli být pokřtěni, ale on měl
svázané ruce. Neuměl si to vysvětlit a tak to sdělil doma. Ti situaci racionálně a realisticky vyhodnotili: „To máš
z toho čtení, Janko.“
Jeho misionářské touhy silně povzbudila i příprava na svátost biřmování. Pan farář jim v jednom povídání
řekl: „Příprava na první svaté přijímání je vlastně příprava na svátostný život a příprava na biřmování je příprava
na misie. Ano, biřmováním se vyjádříte ke křtu, zda ho přijímáte, a zároveň se prostřednictvím této svátosti
stanete Božími velvyslanci.“
„My a velvyslanci? A do jaké krajiny bychom šli?“
A pan farář na to: „Bůh vás posílá na území, kam přijdete. Máte být velvyslanci ve škole, doma, na poli…
Takových území je pro každého dost. Buďte proto vznešení, jak se na velvyslance patří. Dejte najevo, že jste
z královského – Božského rodu.“
„Cože?“ Mladí se podívali na své ruce plné mozolů a rozšmajdané boty a kdosi vykřikl: „Tak jako my
velvyslanci opravdu nevypadají.“
„A co vám chybí?... Pár zlatých hader?... Nebuďte směšní… Vaším nádherným oblečením ať jsou slušná
slova. Vaším královským gestem nechť je srdečný úsměv…Vaší silou nechť je pokora a laskavost
v očích…Hlavu vzhůru přátelé. Nejste odpad vesmíru, tím jsou hříchy. Vy jste vyvolení. Představte si, že vy jste
reprezentanti našeho Pána.“
Někteří se začali při slovech kněze v kostelních lavicích tak nějak vyrovnávat. Jako by jim záblesk netušené
velikosti přeletěl myslí. Bohužel to trvalo jen chvíli a potom opět upadli do takové běžné křesťanské pracovní
apatie. Ale ne všichni.
Janko si pro sebe zašeptal: „To bylo dobře řečeno. K tomu se ještě vrátím. To si musím ujasnit…“
Když duchovní otec zpozoroval, že nadšení některých se vrací do normálu, ještě jednou se v dobrém rozohnil:
„Nebojte se. Mějte odvahu. Duch Svatý vás k tomu vyzbrojí svými dary. Víra je oheň, ne ukolébavka.“
Setkání skončilo. Janko chtěl tu velkou kopu myšlenek zpracovat. Sedl si v zahradě na lavičku, otevřel si sešit
a přemýšlel…Jako bystrý pozorovatel zjistil, že to, co narovnávalo záda jeho kamarádů, byl duch. Zapsal:
1. Duch „navázaný“ na slova a činy má sílu.
2. Abych se dobře rozvíjel, potřebuji Božího ducha. Začal zkoumat , kde je… kdo je jeho nositelem. A opět
přišel na další objev…
3. Duch je ponořený, přímo nalepený na krásu, hudbu, na konání dobra…
4. Nese ho slovo, obraz, zvuk, světlo, situace…
5. Já mohu vložit svého dobrého ducha i lásku do věcí, situací…
Vnímal, že tyto jeho objevy jsou daleko cennější než zlato. Ach, jak chudobně doposud viděl svět. Jaké to měl
všechno zastřené. A ono je toho najednou tolik…
Zjistil však, že se mu v mysli motá i zlý duch, proto si zapsal: „Pozor na něho. Je potřeba se více zaměřit na
Ducha Svatého a na jeho projevy.“ Nebyl ještě konec jeho objevů. Když se zamyslel, kdo dokáže rozlišovat
Ducha Svatého a zlého ducha, přišel na to, že je to svědomí.
Tím začal jeho hlubší duchovní život. Často si říkal: „Toto ano, toto ne. Toto pustím do sebe, toto ne. Toto je
život, toto je otrava.“ Ale uvědomil si i to, že to musí dělat v mysli. Protože když si to tak jednou nahlas
rozlišoval, jeho bratr Tonko od něho uskočil a řekl: „Co ti šibe?“
Ne, nešibe mu, jen přišel na úžasné věci. A cítil, že se musí o ně podělit s tetou Angelou. Proto se rozhodl, že
jí napíše. Po běžných pozdravech to poskládal takto: „Drahá teto, ledasco jsem objevil. Poraď mi, jestli je to
takto nebo jinak…život je jako palička, která udeří do cimbálu. Tím cimbálem je člověk. A slovo, obraz, událost
je ta palička, která dokáže rozezvučet v člověku dobré emoce. Ale je tu i možnost, že v nás probudí i něco zlého.
Například nekontrolovatelnou smyslnost. Něco, co je proti důstojnosti člověka. Něco, co ničí Boží obraz
v člověku…“ A ještě kupa dalších myšlenek tam byla dopsaná.
Pro Janka to byly zásadní objevy. V těch dnech chodil jakýsi zamyšlený. Když stoupl na obrácené hrábě,
které ho praštily do čela, otec se zeptal: „Janko, je ti něco?“
A on jako by přišel z jiného světa, mu odpověděl: „Ne, nic…jen přemýšlím.“
„No, už tak moc nepřemýšlej, dívej se pod nohy a pojď se najíst.“
Teta Modesta mu co nejdříve odepsala: „Drahý Janíčku, zajímavě ty přemýšlíš. Přijď za mnou do Nitry.
Máme si o čem popovídat.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
