
Nabízíme další kapitolu z brožurky 
  Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
        
34. Stisk hlavního přestaveného
První výprava dopadla dobře a její účastníci byli v Turíně vděčně 
přijati. Slovenský salesián don Silvestr Taliga tady byl uznávaným 
odborníkem na archivnictví. Dokázal uspořádat tak rychle a tak odborně 
knihovnu na Salesiánské univerzitě, že všichni říkali: „Klobouk dolů.“
Teď se ujal svých rodáků. Zařídil jim také dokumenty pro trvalý 
pobyt. Představení rozhodli: „Ať si chlapci ze Slovenska odpočinou 
a pak ať co nejdřív dokončí teologické studium. Potřebujeme každou 
zdravou salesiánskou ruku.“
I don Titus si oddechl. Velký kámen odpovědnosti mu spadl ze srdce. 
První spolubratři byli zachráněni. Druhý den mu don Taliga oznámil: 
„Tite, představ si! Po obědě sám hlavní představený salesiánů, don 
Pietro Ricaldone, chce s tebou mluvit.“
„Vážně? Je to pro mě obrovská čest. Nemohl bys mi sehnat nějakou 
kleriku? Nepůjdu přece před představeného jako nějaký vagabund,“ 
poprosil Titus dona Taligu.
„Samozřejmě. Pojď do prádelny, máme tam nějaké navíc.“
Don Zeman si tedy půjčil kleriku a potom ještě zašel do baziliky, aby 
si promyslel, co bude říkat. Zejména potřeboval ujištění, že jde správnou 
cestou. Ani se nenadál a nadešel čas setkání. Zaklepal a z vnitřku 
kanceláře se ozvalo: „Avanti!“
„Aaa, tady je náš hrdina,“ srdečně přivítal don Ricaldone návštěvu. 
„Tak mi povyprávěj, co se to tam u vás na Slovensku děje!“
Titus mu postupně vyprávěl, jaká je situace se salesiánským dílem 
i se spolubratry na Slovensku: „Domy jsou zlikvidované. Udělali z nich 
kanceláře, hospody, sklady, kina… Mnozí bratři se ocitli v koncentráku, 
jiní jsou na přeškolování v marxisticko-leninském duchu. Někteří museli 
nastoupit vojenskou službu, další jsou rozptýleni po různých stavbách 
a mnozí jsou roztroušeni po celém Československu.“
„Jaké barbarství, jaké barbarství. Jako při Francouzské revoluci! Jde 
o srážku duchů i jejich služebníků,“ poznamenal hlavní představený.
„Vypadá to, jako když nepřítel torpéduje loď. Některé lidi vezme do 
zajetí, další jsou v rozbouřených vodách a chytají se, čeho jen můžou,“ 
přikývl don Zeman.
„Jaké krásné dílo to bylo… Slovenská provincie kvetla.“
„Ano, jsme v troskách, ale věříme, že povstaneme,“ uvažoval Titus 
s nadějí v hlase.
„Done Zemane, je potřeba udělat vše proto, abychom zachránili 
povolání mladých spolubratří. O budovy nám nejde. Ale povolání, ty 
mají pro Církev úžasnou cenu. Tady v Itálii je všechny přijmeme a po 
dostudování je pastoračně umístíme. Když teror na Slovensku pomine, 
můžou se vrátit.“
„Done Ricaldone, s Boží pomocí udělám všechno, co bude v mých 
silách! I kdybych ztratil život, vyplatí se to, když se aspoň jeden 
z mladých bratří stane knězem.“
„Žehnám ti a tady ti dávám i relikvii Dona Bosca. Kéž vás ochraňuje. 
Pozdravuj všechny bratry na Slovensku. Řekni jim, že celý salesiánský 
svět je na jejich straně a modlí se za vás. Když budeš ještě něco 
potřebovat, řekni to ekonomovi.“ Objali se jako otec a syn. U salesiánů 
jsou vždy vztahy to nejdůležitější. S nimi svědčí, že Bůh je láska.
Don Titus byl s rozhovorem velmi spokojený. Boží pokoj mu zalil 
duši. Don Ricaldone mu rozptýlil pochybnosti, zda má pokračovat v této 
riskantní činnosti, nebo ne. Teď měl jasno: „Mám požehnání, budu 
v tom pokračovat! I s rizikem smrti.“
Momentálně Titus neměl kam spěchat. Na Slovensku nikomu 
nechyběl… Do Šenkvic se už vrátit nemohl. Možná po něm pátrá 
i policie. 
Vykonal krátké duchovní cvičení, ale jaksi se ani nemohl modlit. 
Stále se mu v mysli vynořovaly obrazy salesiánských domů, studentů 
z Trnavy, tváře salesiánů… Jejich těžká situace se mísila s radostným 
obrazem salesiánů žijících na Valdoccu v Turíně. Najednou se mu 
v tichu baziliky vynořilo jasné: „Musím se vrátit. Musím sem přivést 
další bratry, sem k Donu Boscovi, do Turína. Čím dřív, tím lépe! Nebudu 
přece já utíkat před nepřáteli Církve!“
To byl celý Titus. Rázný, odvážný, nekompromisní v zápase se zlem, 
obětavý a úplně se rozdávající. Rozloučil se s bratry i s donem Taligem: 
„Jdu zpátky a vrátím se s dalšími. Modlete se za mě i za pohraničníky…“
„Aby dostali vlčí mlhu,“ poznamenal vtipný mladý salesián, kterému 
na svobodě už narostla křidélka.
„No, to nemusí, ale ať je andělé strážní odvedou stranou,“ zakončil 
debatu Titus
35. Bez oběti to nepůjde
Cestu zpátky měl Titus celkem klidnou. Ve Vídni ho čekal Velký 
Jožo, který už věděl, kde a jak je potřeba jít, aby hranici na Slovensko 
přešli nepozorovaně. Podařilo se. Když je méně lidí, je to lehčí.
Na Slovensku se mezitím udály velké věci. Teror komunistů 
pokračoval. Všude dosazovali své lidi. Náboženský život byl 
potlačován a proškolování řeholníků nepřestávalo. Jen se je rozhodli 
rozdělit!
Někteří salesiáni byli v září posláni na vojenskou službu. 
Vymysleli pro ně Pomocné technické prapory – PTP. Šlo o zvláštní 
vojenské útvary, do kterých se dostali mladí lidé, kterým režim 
nedůvěřoval. Byli oblečeni ve vojenských uniformách, necvičili 
se zbraněmi a většinou pracovali na různých stavbách nebo 
v zemědělských družstvech. Krmili prasata a kydali hnůj. Výkvět 
národa na „pravém“ místě! Samozřejmě ještě byli i pod dozorem 
a hlídali je. V koncentráku v Podolínci zůstali hlavně kněží a starší 
řeholníci.
Když se situace vyvinula tímto směrem, don Macák se rozhodl pro 
trvalý útěk. Potkal se se salesiánem Ludovítem Sucháněm a jednoduše 
mu oznámil: „Mladí bratři jsou venku, tak co bych tady byl já. Odcházím. 
Jdeš se mnou?“
„Já bych šel, ale co dál? Co budeme dělat?“
„Najdeme cestičku, jak tě dostat na Západ… Jdeš?“
Ludovít dlouho neváhal a přikývl: „Jdu!“ V říjnu tito dva z Podolínce 
trvale utekli.
Don Macák na svobodě nelenošil. Změnil si vzhled tváře, nechal 
si narůst vousy a obstaral si i falešné dokumenty. Stal se z něho pan 
Julius Ochaba. Pak začal navštěvovat bratry, o kterých věděl, že by 
byli ochotni jít na Západ. Anton Hlinka byl připraven hned. Jít jen 
s jedním? To nebylo ono. Potřeboval oběhnout další a vytvořit novou 
skupinku.
Don Macák věděl, kde jsou bratři rozptýleni a velice rychle se mu 
podařilo sestavit skupinu více než dvaceti salesiánů připravených utéct 
za hranice. Plán byl vypracovaný, hlavní hráči v pozoru, Titus zabezpečil 
potřebné věci a Velký Jožo byl ve formě. Akce se spustila!
Uprchlíci se přiblížili do oblasti útěku 21. října, ale roztrousili se 
na různá místa okolo Šaštína. Kvůli bezpečnosti. Čas tlačil, protože 
překročení Moravy v zimě a na jaře bylo příliš nebezpečné. Na stranu 
nepřátel se přidávala i řeka Morava. Když se vlivem dešťů rozvodnila, 
stávala se divokou a velmi nepříjemnou. Proto se Titus a Ernest dohodli, 
že v roce 1950 to bude poslední výprava.
Teď si don Ernest Macák dlouho prohlížel spolubratry a v oku se 
mu zatřpytila slza. Kdo ví, zda se ještě někdy uvidí. Někdo zpozoroval 
Ernestovo dojetí a zeptal se: „Erneste, a ty nejdeš s námi?“
„Já to nemám v plánu.“
„Cože?“
„No…,“ zasekl se v hlasu a po chvíli pokračoval, „mnohé bratry 
duchovně doprovázím. V jejich duších se hromadí pochybnosti, 
nevyjasněné otázky ohledně jejich budoucnosti. Když je opustím, kdo 
jim pomůže?“
„A ty, Tite? Nezůstaneš už v Turíně?“
„Zvažuji všechny možnosti, ale zatím jsem také naladěný tak jako 
Ernest,“ odpověděl Titus. „Bez pomoci to mnozí bratři vzdají. Rozhodl 
jsem se zůstat na Slovensku a pracovat, jak jen se dá.“
Nastalo ticho, ve kterém bylo cítit, že pro každého z přítomných 
začínají osudové chvíle. Aby to nebyly truchlivé myšlenky, Ernest to 
nadlehčil: „Bratři, uvidíte, nakonec to i tak všechno dobře dopadne. Bůh 
je dobrý. Odpočiňte si. Zítra potřebujete být silní.“ Potom se obrátil 
k Titovi: „Můžeš na slovíčko?“
„Samozřejmě.“
„Potřebuji si ještě něco vyjasnit.“
Každý šel svou cestou a vše okolo se ponořilo do ticha noci. Jen 
Titus a Ernest měli dlouhý rozhovor. Uskutečnil se u Hercogů v Šaštíně. 
Jejich syn také utekl za hranice. Rozhovor Tita a Ernesta byl jejich 
poslední. Víckrát už se v životě neviděli. O čem hovořili? To zůstalo 
jejich tajemstvím.
Bratři ještě vysypávali z duše poslední zážitky. Rafko Černý hodil 
mezi bratry poznámku jako večerní slovo: „Ernest má dar poslouchat 
i moudře poradit.“
Ze tmy kdosi přitakal. „U něj se nikdo nebojí otevřít svoji duši.“
„Ani já jsem ještě nikdy neslyšel nikoho mluvit o Bohu tak, jak mluví 
on,“ ozval se další.
„A z Tita jde takový klid. Ten chlap vůbec nemá strach.“
„Pochopil, o co tady jde, co má v životě smysl.“
„Ano, je přímý, obětavý, bez falše, s čistým srdcem… za víru by dal 
i život.“
„Spěte už! Zítra potřebujeme být odpočatí!“ zahudroval něčí hlas. 
A nad krajem se rozprostřelo ticho.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
 Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com