
Nabízíme další kapitolu z brožurky 
  Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
        
29. Barbarská noc!
Československým komunistům po uchopení moci dorazilo na pomoc 
ze Sovětského svazu více než 500 sovětských poradců. Ti už měli 
bohaté zkušenosti s komunistickým terorem a také u nás začali chystat 
monstrprocesy.
V noci z 13. na 14. dubna 1950 ozbrojená policejní komanda 
podporovaná vojáky a milicionáři zaútočila na všechny kláštery 
v Československu. Se samopaly vtrhli na duchovní, kteří měli v rukách 
růžence. Na klášterech vypáčili klášterní brány, rozmlátili dveře u pokojů 
a vrhli se na bezbranné řeholníky: „Vstávat, darebáci!“ 
Aby obhájili svůj postup, padlo obvinění: „Přechováváte zbraně!“ 
To je jako kdyby třesoucí se stařence řekli, že má na půdě kulomet 
a pravidelně s ním trénuje.
Někde je oni sami nastrčili, jen aby měli záminku pro svůj drastický 
postup. Řeholníci byli vyhlášeni za nepřátele státu a vlastizrádce. Byla 
spuštěna tak silná propaganda, že tomu i mnozí uvěřili. U těch, co váhali, 
vznikla dotěrná otázka: „Jak jen mohlo takové množství lidí zhloupnout?“ 
Byl příčinou strach a hrozba teroru? Ano, i to umlčelo většinu. A tak bylo 
v Československu terorizováno okolo 3 000 řeholníků.
Po obsazení prostor klášterů udělali esenbáci prohlídku pokojů, 
kanceláří, sklepů, sakristií… Očekávali bohatství, cennosti, tajné 
dokumenty, zbraně… Vysypaly se na ně jen svaté obrázky. Řeholníky 
postupně sváželi z celého Slovenska a začali je shromažďovat v různých 
táborech. Salesiány nejdřív soustředili do kláštera v Šaštíně.
Tady zapůsobila Boží prozřetelnost. Don Titus nebyl v klášteře, ale 
na faře, komunisté na něj zapomněli. Zpráva o obsazení klášterů se mezi 
lidmi velmi rychle rozšířila. Někteří byli tak pohoršení, že si brousili 
vidle a chystali se vězně osvobodit. Jenže proti dobře vyzbrojené přesile 
neměli šanci. Zvěst o barbarské noci se dostala i do Šenkvic a don 
Zeman byl na rozpacích: „Co mám dělat? Mám jít za bratry a nechat se 
zajmout? To by byla hloupost! Víc můžu udělat na svobodě. Poradím se 
s panem farářem.“
Otec Alfonz Paulen byl moudrý a zbožný člověk. Vyhodnotil situaci 
a bez váhání mu řekl: „Já mám takový názor: Počkejme, uvidíme, co se bude 
dít. Možná někdo bude potřebovat pomoc. Z basy mu moc nepomůžeš.“
Další věci na sebe nedaly dlouho čekat. V krátkém čase přistavili 
policisté k salesiánskému klášteru v Šaštíně autobusy. Samozřejmě, že 
v noci. Přes den se svinstvo dělá hůř. Velitel nechal řeholníky nastoupit 
na chodbu a začal křičet: „Opouštíme klášter! Máte patnáct minut na 
sbalení osobních věcí! Ani o minutu víc! Potom okamžitě nastupte do 
autobusů! Neuposlechnutí se bude přísně trestat! Mladíci do osmnácti 
let můžou jít domů.“
Vojáci se samopaly vytvořili koridor a dbali, aby všichni nastoupili.
„Dělají to v noci, aby nás nikdo nebránil,“ pošeptal don Macák 
Dermekovi.
„Kdo ví, kam nás odvezou…“
„Nezdržujte se, rychle, rychle…!“ křičeli strážci a zjevně jim to 
dělalo dobře.
Mladý Eugen Baša byl v rozpacích. Právě složil první sliby, byl 
mladý, mohl jít domů…
„Vydrží moje povolání doma? Všichni bratři nasedají do autobusů. 
Co budu sám dělat? Jdu i já!“ A šel dobrovolně do koncentráku. I takové 
hrdiny mělo Slovensko.
Když nastoupil i poslední salesián do autobusů, ještě do každého 
naskočili dva strážní a velitel dal povel: „Vpřed!“
Salesiáni s vystrašenýma očima se dívali na sebe a někteří se začali modlit 
růženec. Noční Šaštín přerušil řev motorů a kolona autobusů se vydala na 
cestu. Na rozbitých cestách to pohazovalo, ale i kdyby ne, spát se nedalo.
„Jedeme na východ…“
„Prý nás vezou na Sibiř.“
„Odtud už není návratu!“
„Maria, Pomocnice křesťanů, pomáhej nám.“
„Nepokusíme se o útěk?“
„Kdoví, jaké mají strážci rozkazy.“
Někdo moudře dodal: „Mnozí z nich jsou bývalí partyzáni a frontoví 
vojáci. Těm nedělá problém zabít člověka. Hodí granát a je po nás.“ 
„Ale aspoň někomu bychom měli dát vzkaz. Má tady někdo papír?“
Papír se našel, a když projížděli větším městem nebo blízko domů, 
vyhazovali oknem papírky s informacemi, že jsou salesiáni, že jsou 
uvězněni a vlečou je do neznáma.
„Aby po nás zůstala alespoň stopa.“
Když to lidé četli, chytali se za hlavu a vykřikovali: „S řeholníky je 
konec. Strašné! Co jen komu udělali.“
Ti, kteří se obětovali za národ a za jeho dobro, ti, kteří spravovali 
nemocnice, kteří učili děti a mládež dobrému chování, ti, kteří pomáhali 
zvládnout následky války, ti, kteří udržovali různé sirotčince, ústavy pro 
duševně nemocné… Ti všichni byli najednou vyhlášeni za nepřátele 
státu!
Tento svět jako kdyby se zbláznil.
30. Koncentráky a tábory nucených prací
Podolínec bylo malé město s velkým klášterem. Redemptoristé tady 
měli svoji duchovní základnu. Odtud vyráželi na misie a hlásali lidem, 
jak najít cestu k Bohu. Teď komunisté chtěli, aby tady řeholníci víru 
v Boha ztratili. Do tohoto městečka na východě Slovenska směřovaly 
autobusy s uvězněnými řeholníky.
Nedovezli sem jen salesiány. Ve stejné situaci se ocitli iredemptoristé, 
jezuité, lazaristé, františkáni, verbisti… Celkem jich bylo přes šest set 
padesát. Rozdělili je podle velikosti pokojů. Po šesti, dvanácti. Řeholníci 
žijící chudobu přece jen byli překvapení – v pokoji nebylo nic, jen holá 
podlaha a v rohu slamníky a matrace.
„Páni, to vypadá, že jsme pro ně velmi cenní. Zamřížovali všechna 
okna a dali do nich ostnatý drát. Asi proto, aby nás tady nikdo neukradl!“ 
zavtipkoval vždy veselý don Dermek.
„Venku je to podobně ostré,“ poznamenal Ludovít Sucháň, další 
ze salesiánů, který se tu ocitl, „klášterní objekt je střežený ozbrojenou 
hlídkou.“
„A ti psi… Jako by týden nežrali.“
„Podívej se vpravo. V rozích jsou strážní věže a nad zdí ještě metr 
ostnatého drátu!“
„Jednoduše je to koncentrák!“
Překvapení bylo i v tom, že kdo chtěl jít na záchod, musel se ptát jako 
malý chlapec ve třídě. Dva ozbrojenci ho doprovázeli tam i zpět. To ani 
ve třídě nebylo.
Žalářníci vymýšleli ranní rozcvičky, nástupy, všelijaké práce. Vězni 
přehazovali kupy dřeva na jednu stranu, pak z té strany na původní kupu.
Největší snahou komunistického režimu bylo ovlivnit myšlení těchto 
lidí. Přeškolování dělali jednodušší komunisté, kteří se vzděláním 
neměli nic společného. Jeden se kasal: „Sovětský svaz a jeho spojenci 
už zabírají jednu šestinu zeměkoule. Socialistický tábor se bude stále 
zvětšovat. Takže dosáhne i jednu desetinu, i dvanáctinu zeměkoule!“ 
Chudák, neuvědomil si, že těmi čísly z plochy ubírá.
O tom, že v klášteře jsou věznění řeholníci, se dozvěděli i věřící 
z okolí. Horkokrevní východňáři to chtěli jednoduše vyřešit. Několik 
desítek jich zaútočilo na klášterní bránu. Jenže proti demonstrantům 
stáli ozbrojení strážci, a když zazněly výstřely, zjistili, že budou oběti na 
životech. Proto rozhodl zdravý rozum a stáhli se. Mnoho civilistů pak 
bylo vyslýchaných a zatčených.
Celý proces s řeholníky byl aktivně řízený, protože po čase nastalo 
jejich třídění. Komunisté pochopili, že představení mají „nedobrý“ 
vliv na zbytek řeholníků, proto zazněl povel: „Oddělte představené!“ 
A poslali je do Pezinku. Byli přesvědčení, že když odtrhnou pastýře 
od stáda, jádro odporu změkne. Ale přepočítali se. Zbytek řeholníků se 
držel.
Proto pro ně přišla lákavá nabídka: „Kdo podepíše, že vystupuje 
z řehole, a bude podporovat lidově demokratický režim, bude okamžitě 
propuštěný na svobodu. Dostane i peníze na začátek nového života!“ Ze 
salesiánů nepodepsal nikdo!
Když ani to nezabralo, zazněl další příkaz: „Nejmladší řeholníci 
půjdou do Kostelní na proškolení.“
V Kostelní na Pováží se nacházel další klášter redemptoristů, 
ve kterém znovu komunisté „hustili“ do mladých řeholníků teorie 
o „vědeckém“ komunismu. Chtěli je „pokomunističtit“ a odvrátit od 
myšlenky stát se kněžími. Výsledek jejich námahy však byl, že někteří 
řeholníci si potajmu obnovili svoje řeholní sliby. Ve jménu salesiánských 
představených je přebral don Tibor Strnisko a don Titus Zeman.
Ďábelský plán ještě neskončil: „Abyste nelenošili, půjdete pracovat!“ 
No, zdálo se to nevinné. Práce nikomu neuškodí. Mělo to však háček - 
mladé chlapce řeholníky pustili mezi rozpustilou komunistickou mládež 
budovat Púchovskou přehradu mládeže. Plán komunistů byl čitelný: 
„Když se nezmění po zlém, tak po dobrém. Ale dostat je musíme! 
Naštěpujeme do nich jiné touhy!“
Rozmístili je mezi spoře oděná děvčata a mládež, která na čistotu 
srdce mnoho nedbala. Několik řeholníků se opravdu přidalo na stranu 
tohoto způsobu života. Odůvodnili si to výmluvou: „Mění se doba 
a Bohu se dá sloužit i jinak. Nejen kněžstvím.“
Ďábelská polopravda. Kdo má povolání ke kněžství, tomu Bůh 
připravil milost na této cestě a na toho čekají duše, kterým má pomoci 
dostat se do nebe! Konzumismus zatřásl i silnými lidmi, jako magnet je 
tahal od Boha a bránil jim vydržet ve svatém povolání.
O síle tohoto komunistického tahu věděl i don Zeman, proto za 
mladými bratry tajně vyrazil. Jeho odvaha byla neuvěřitelná. Oblékl si 
svazáckou košili a zamíchal se mezi mladé lidi pracující na přehradě. 
Jako by byl jeden z nich. Dokonce i s kolečkem po staveništi běhal. Pro 
spolubratry to bylo úžasné povzbuzení. Ne to běhání, ale vize, že se dá 
žít jako salesián i v novém prostředí!
Při přestávce se kterýsi salesián Tita zeptal: „Takže salesiáni 
nekončí?“
„Co tě to napadá! Všechno jen začíná,“ pohotově mu odpověděl 
Titus.
Jiný salesián povzbuzený Titovou řečí nadšeně navrhl: „Máme tady 
tajně fotoaparát. Uděláme si foto? Ať máme vzpomínku.“
„Proč ne?“ vesele odpověděl Titus. Fotografie se zachovala do 
dnešních dní.
Kdyby tajní policisté věděli, koho mají ve svém revíru! Udělali by 
hned několik fotografii i s vězeňským číslem. Titova akce se vydařila 
a on se klidně vrátil na faru.
Také don Macák usoudil, že záležitost s mladými spolubratry 
potřebuje nové řešení. Ne, on nechtěl tvrdnout za zdmi kláštera 
v Podolínci do konce světa. Stále měl vidinu cestičky ve Vysoké na 
Moravě, která vedla hustým lesem. Končila v řece Moravě a potom 
pokračovala za ní v kukuřičném poli. „Tam je svoboda! Tam je potřeba, 
aby bohoslovci šli. Aby šířili Boží království… Pokud nic neuděláme, 
chlapci se po čase poztrácí.“ A rozhodl se.
Zašel za svými bratry salesiány a řekl: „Potřebuji se na týden dostat 
z vězení ven. Pomůžete mi?“
„Fíha… Co tě bere? Nebo tě omrzel život?“
Nastalo ticho. Dlouhé ticho. Potom Andrej řekl: „No, dobře, ale 
jak?“
„Mám to promyšlené. Vysledujeme, jak funguje stráž. Musíme 
vystihnout, když strážci zajdou za roh. To trvá asi tři minuty. Za tu dobu 
se musím dostat přes zeď. Potom už by neměl být problém jít dál na 
železniční stanici. Pojedu za jedním spolubratrem. Musím mu něco 
důležitého povědět! Je potřeba otevřít mladým bratrům cestu do Itálie. 
Musíme je zachránit.“
„No teda! Nevím, jestli nám to vyjde. Když nás chytí, z basy se 
nedostaneme do konce života.“
„Já jsem rozhodnutý to riziko podstoupit,“ řekl docela vážně don 
Macák.
„Ale co když nás budou kontrolovat při nástupech?“
„Při takovém počtu na to nemusí přijít. Jen když vždy při zvolání 
mého jména jeden z vás vykřikne: ‚Tady jsem!‘ a já se zase za týden 
vrátím.“
„To je šílené… Ale může to vyjít. Modleme se za to. Dejme to pod 
ochranu Panny Marie!“
Akce proběhla v červenci 1950. Určený salesián vždy při nástupu, 
při vyvolání Macákova jména, pohotově zvolal: „Tady jsem!“ Jednou 
zapomněl. Strážný opakoval: „Ernest Macák…!“ Opět bylo ticho. 
Strážný svraštil čelo, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Aha, toho jsem před 
chvílí viděl na zahradě.“
Ti, kteří byli zasvěceni do akce, se na sebe překvapeně podívali. „Asi 
má zatmění mozku,“ utrousil Sucháň.
Tak to trvalo ještě několik dní. Po týdnu se Macák vrátil nepozorovaně 
do kláštera. Věc byla zařízena.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
 Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com