Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky Stáří, kterou napsal Ladislav Simajchl a před lety vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
Nedávno vyšla knížka: "Proč jdeme mladým na nervy?" Odpověď byla, že pro rychlý technický pokrok. Dřív starší učili mladé, dnes jsou mladí před starými nejen v pohotovosti u počítače, ale i v jiných technických přístrojích a oborech.
Jsou tu i další příčiny, proč na nás staré reagují mladší stále podrážděněji. Mládež pohlavně dozrává o o dva až tři roky dřív, než to bývalo obvyklé, zatímco duševní zralost se proti dřívějšku opožďuje. Dnes čtrnáctiletý je často na výši dvanáctiletého, ale je vystaven neklidnému pohlavnímu pudu, jako by mu bylo šestnáct. Jak dospívajícím dětem pomoci prožít období od pohlavního probuzení až po manželství, tedy zhruba deset i více let mladého života?
Musíme se snažit, aby to doma bylo hezké, aby mladým bylo doma dobře. Kde se večer co večer sedí jen u televizoru a jediná konverzace po zhasnutí obrazovky je: "Tak a teď už alou spát", kde je každý zamuchlaný do sebe, bez jiskry humoru, kde jsou doma hádky, tam jsou mladí vyháněni na ulici a nuceni k tomu, aby si přátelství, lásku a vše, co jim doma schází, hledali jinde.
Dospělí si musí zachovat důvěru dětí, aby s nimi mohli volně o všem hovořit. Důvěru dětí si nelze vynutit ani vyprosit.
Mnozí mluví k dětem, a moc mluví, jenže je to karatelské kázání- místo důvěrného rozhovoru. Při takových výchovných přednáškách se dospělí nakonec zaštítí svou autoritou starších a zkušenějších- což v tom věku na mladé neplatí a nijak je nedojímá. Mládí obvykle tradici mnoho nectí, to se naučí teprve ve starším věku. Teď chce být naopak nové, lepší, mladé a své. Jen tehdy jsou staršími platnými pomocníky mladých, když jsou ochotni být mladí s nimi, když jsou ochotni hledat spolu s nimi nové- a ne vždy jenom pro mládež nové- hodnoty a cesty.
Další nutnou podmínkou k zachování důvěrného vztahu k dospívajícím dětem je umění pozorně jim naslouchat, se zájmem, naslouchat všemu, co tvoří jejich svět. Usnadňujte svým dětem přežít léta před manželstvím v klidu, s radostí. Chraňte je zahálky a nudy tím, že je zapojíte do domácí práce, v manželství se jim to bude hodit. Dopřejte jim koníčka a zálibu. Veďte je tak k nesobeckému službě druhému, k sebezáporu.
Nepokoušejte se je zastrašováním chránit před sebeukájením, to by vedlo k úzkostným stavům a malomyslnosti. Spíš jim ukazujte velikost Božího daru k obdarování láskou. A snažte se jim vysvětlit, že všechna zdánlivá omezení jsou ve skutečnosti jen stavebními kameny velké lidské lásky. Starejme se, aby ve farnosti vznikly kroužky mládeže, kde by vládl dobrý a kamarádský duch.
Nedělejte z pohlavních otázek problém číslo jedna, nemluvte o tom bez potřeby a k hovorům potřebným dobře volte chvíli a situaci. Nezapomeňte, že největším zdrojem síly k čistotě pro mladé lidi je pravidelný přístup ke stolu Páně, dobré vedení knězem ve zpovědnici. Rodiče by neměli litovat námahy, aby sobě i dětem našli dobrého duchovního vůdce.
A když konečně najdou mladí opravdovou lásku, radujte se z toho jako z velikého životního daru Božího a nehleďte na ně jako na mladé zločince. Vzpomeňte si na svá mladá léta a modlete se za ně, aby si uměli založit láskyplný křesťanský domov a rodinu. Je tedy správné vést k předmanželské zdrženlivosti, ale účinné je to při náležitém zdůvodnění.
Proti probouzejíc se síle pohlavního citu obstojí obvykle jen citově podbarvené rozumové argumenty, silné ideály, které rodiče jako své životní zásady v příležitostných rozhovorech nenásilně vysloví, například: být věrný životnímu partnerovi a uchovat se pro něj, i když jej ještě neznáš. Bůh ho už zná a ví, kdo to bude. Můžeš se za něj modlit, aby i on stejně rostl v lásce a věrnosti.
Uchovat se pro manželství a mateřství. Budeš se ženit nejen s dívkou, ale i s matkou svých dětí. Ty i ona tedy musíte mít jasný ideál pravého rodičovství a cítit zodpovědnost nejen k sobě, ale i k budoucím dětem. Tohle jsou starosti nás dědečků a babiček. Ale musíme si být stále vědomi, děti patří rodičům- a když se rodiče vrátí z práce, patří děti jim. Stařečci mají ustoupit do ústraní a odpočinout si.
Pak je tu otázka našeho vztahu k našim vlastním dětem, teď už dospělým rodičům našich vnoučat, otázka soužití tří generací, společného bydlení starých, mladých a dětí.
Jsou závažné důvody pro společné soužití a jsou závažné důvody proti. Je třeba vždy volit podle situace.
Důvody pro společné bydlení:
- při společném hospodaření se ušetří více peněz, je menší částka za nájemné, menší výdaje za údržbu. Vzájemná pomoc a podpora v nemoci, při hlídání a opatrování dětí, při nákupech, pomoc při stavbě domku či chaty atd. Získání nových zkušeností především v začátcích manželství, není nutná pomoc cizích lidí, co by tomu řekli lidé, kdybychom nechali staré rodiče bydlet samotné.
Důvody proti společnému bydlení:
- společné bydlení přináší konflikty a starosti, při společném bydlení si nemohu dělat, co chci, a musím stále brát ohled na další spolubydlící, když bydlí staří a mladí pohromadě, stává se pak, že ti mladí příliš zpohodlní a nechtějí nic dělat a o nic se starat, při společném bydlení několika generací v rodině dochází k rozmazlování dětí ze strany prarodičů, názorové rozdíly mezi generacemi se stále zvětšují, s těmi mladými (starými) se prostě nedá vydržet, natož společně bydlet, náš byt je příliš malý pro společné bydlení s rodiči, kdybychom bydleli společně s rodiči, tak bychom se již dávno rozvedli.
Existují "nějaká" pravidla hry mezi generacemi?
E. Hemingway napsal, že nejsnadnější způsob, jak ztratit důvěru a úctu mladých, je dávat jim nekonečné rady. Radit mladým máme, až když se nás na radu ptají. Někdy poradit musíme, to když vidíme závěrečnou hrozbu, kterou mladí zřejmě nevidí nebo vidí ale podceňují. Ale to pak musíme hledat vhodnou chvíli, kdy budou schopni nám naslouchat- vhodný tón- spíš, aby uvážili, jestli by to takhle nebylo lepší. Jen ne formu rozkazu, rozčileného pokřikování.
Ve stáří se usuzuje jinak, ale ne hůř než v mládí. U nás se dost často považuje stáří za úpadek, a tak leckteří mladí zaujímají ke starým lehce ironický nebo soucitný postoj a leckteří staří se křečovitě snaží zůstat mladými a zakrýt různé změny, které s sebou věk přináší. Tím vzrůstá počet lidí, kteří se stůj co stůj drží na dosavadním místě, a mladí jim proto stále důrazněji připomínají, že jejich čas už uplynul. Zvlášť se to projevuje v rodině, kde otec nepouští vedení z ruky a zachází s dospělými syny a dcerami stále jako s dětmi.
Výchova dětí patří rodičům
Zastupuje-li babička maminku pro její nemoc nebo zaměstnání musí dítě vždy cítit, že hlavní osobou je matka. Prarodiče musejí vědět, že jejich děti vychovávají své děti podle jiných zásad. I když názory rodičů považují za horší, než byly jejich vlastní, musejí respektovat rodiče: ti také nesou zodpovědnost.
Prarodiče nesmějí rodičovskou výchovu kritizovat v přítomnosti vnoučat a nesmějí jim dovolovat nebo zakazovat něco jiného než rodiče. Nesmí se nahlodat důvěra dětí v autoritu otce nebo matky.
Děda s babičkou mají svou zvláštní úlohu, kterou rodiče převzít nemohou: jsou mírnější, vyznačují se ne slabostí či lhostejností, ale opravdovou dobrotou. Vědí, že mladý člověk soudí většinou příliš příkře, mají lepší pochopení pro věci a lidi. Snáze odpouštějí. Na svých prarodičích se mají vnoučata přesvědčit, že vedle Boha přikazujícího a spravedlivého je ještě Bůh dobrotivý, milosrdný, odpouštějící, ba dokonce Bůh, který se usmívá.
Jaká je role a pomoc nás starých, když si naše vnoučata zakládají rodinu?
Přínos je v první řadě ve vzájemné pomoci- říká psychiatr a jáhen Max Kašparů. Starší generace má pomoci mladším především tam, kde mladí nemají možnost samostatného bydlení. Rodiče nesmějí ani po svatbě opustit své děti. Mají pro ně mít stále otevřené srdce, dveře, uši, dlaně, a těmi myslím i peněženky. Úskalím jsou určité typy parazitních mladých, kteří nechápou pomoc jako dar z lásky, ale jako povinnost.
Co je tedy zapotřebí k dobrému soužití? je toho mnoho, a z obou stran! Tolerance, láska, velkorysost, lidské kavalírství... a také dobře pochopené čtvrté přikázání, které říká, že rodičům se má projevovat úcta, ale nikoliv jim otročit...
Co tedy úcta k rodičům neznamená? Být nekriticky poslušný jejich rozkazů jako malé dítě, poslouchat a plnit příkazy, které jsou v rozporu s vlastním svědomím, upřednostňovat nepřiměřené požadavky na úkor vlastního manželství. Úcta musí být oboustranná. A nesmí se zapomínat, že i nad úctou je větší přikázání, a tím je láska jedněch ke druhým.
Žákovské perličky
O prázdninách jezdím s bratrem na prázdniny k dědečkovi a babičce. Děda pracuje jako strážný. Má dávat pozor na to, aby nikdo jiný do továrny nechodil a nekradl. Nemůže si s námi už hrát na indiány, protože je skalpovaný. Každý den chodí na procházku na dvě piva. Jeho brejle spí vždycky někde jindy než on. Musí užívat pilulku proti práškům. Má vypůjčené zuby. Stěžoval si nám, že má sklerózu a nemůže se nic odnaučit. Je ze starého kolena a ještě nosí vousy. Ty se mu usmívají od ucha k uchu. Na stará kolena trochu hluchne a neslyší nic z toho, co chceme, aby slyšel. Také je trochu konzervovaný a rád vypráví, jaký byl hodný, když byl malý. Babička na to vždycky dodává, že jenom každé desáté slovo je pravda, a že to s ním už ve škole nemohlo být k vydržení. To jen ona se obětovala a vydržela to s ním celý život. Babička je nervózní kvůli dědovi pro jeho klidnou povahu. Říkává nám: děti moje, když se vám něco nepovede, nevěste proto hlavu. Chodí už pomaleji. Děda většinou pobíhá za ní. Většinou chodí ještě bez brýlí. Říká, že jí dioptrie sedí špatně na nose. Táta říká, že mne děda a babička kazí, ale nezkazili na mě ještě vůbec nic. (z knihy Z. C. Fišer: Dobrodružství třetího věku).
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
A.M.I.M.S. Náměstí 20, Vranov nad Dyjí 671 03, tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
