Dny člověka jsou jako tráva, a jako květ polní, tak kvete.
(Žalm 103,15)
Když jdeme na jaře podél kvetoucí louky, radujeme se z pohledu na pestře zbarvené květy.
Jak krásné jsou různé luční květiny!
Avšak jak rychle vítr stéblo zlomí nebo je někdo požne.
I ty nejkrásnější květiny po určitém čase odkvetou.
Tento obraz používá Bůh, aby popsal krátkost času našeho pozemského bytí a naši pomíjivost. A tím vede zároveň naše myšlenky k věčnosti, neboť naše existence smrtí nekončí.
Kde ale strávíme věčnost, o tom se rozhoduje zde. Bůh nás zve, abychom k Němu přišli v pokání nad svými hříchy a ve víře v Ježíše Krista.
Ten kdo má důvěru k Vykupiteli ví, že Pán se o nás postará. Má pro nás připravené tělo slávy a příbytek věčný v nebesích.
