Na svátek sv. Terezie z Lisieux jsem se zúčastnila mše sv. v klášteře bosých karmelitek v Dačicích. Na závěr mše svaté proběhlo žehnání růží.
Před žehnáním růží kněz přečetl tato slova sv.Terezie:
"Nemám jiný prostředek jak ti dokázat svou lásku, než házet květy. To znamená, že si nenechám ujít žádnou malou oběť, žádný pohled, žádné slovo, že budu využívat všech nejmenších věcí a dělat je z lásky. Z lásky chci trpět, a z lásky dokonce se i radovat. Proto budu házet květy před tvůj trůn. Nechci nalézt ani jediný, abych ho neotrhala pro tebe. A když pak budu házet své květy, budu zpívat, budu zpívat, i když budu muset trhat květy mezi trním a můj zpěv bude tím melodičtější, budou-li trny dlouhé a pichlavé."
"Ježíši, k čemu ti budou mé květy a mé zpěvy? Ach, dobře vím, tento voňavý déšť, tyto křehké a bezcenné lístky, tyto zpěvy lásky od nejnepatrnějšího srdce tě okouzlí, tato nic ti udělají radost. Vítězná církev se bude nad nimi usmívat, bude sbírat mé květy, otrhané z lásky, a dá jim projít tvýma božskýma rukama, Ježíši. Tato nebeská církev si chce hrát se svým děckem a bude také házet tyto květiny, které nabyly tvým božským dotykem nekonečné ceny. Bude je házet na trpící církev, aby uhasily její plameny, bude je házet na církev bojující, aby ji zajistily vítězství! " z Dějin duše
Odnesla jsem si domů květ růže. Růže, která představuje všechno to co sv.Terezie vytrpěla, obětovala z lásky k Bohu.
Každý z nás má mnoho příležitostí k tomu, trhat květy pro Boha. Nemusí jít o veliké věci, ale o běžné drobnosti, které Bůh promění v požehnání pro jiné. Někdy nám dá Bůh poznat, jak tyto naše květy proměnil hned, někdy po letech a někdy až na věčnosti.
Vzpomínám si na příhodu, která se stala před léty:
Měla jsem moc ráda svého dědu. Chodil do kostela, ale ke svátostem, co si pamatuji, tak jenom vyjímečně a později vůbec ne. V době, kdy se blížil konec jeho pozemské cesty, jsem byla u zubaře na sekání osmičky. Chtěla jsem, aby děda odešel smířený s Bohem. Když jsem seděla na zubařském křesle, měla jsem veliký strach. V duchu jsem řekla:" Ježíši obětuji tuto bolest za dědu". Zákrok byl komplikovaný, protáhl se. Nakonec mi paní zubařka řekla, že musím mít vysoký práh bolesti.
Po letech mi kněz, který mého dědu vyzpovídal a zaopatřil, řekl, že to byla jedna z nejupřímnějších sv.smíření, kterou zažil. Pro mě jsou tato slova velkým povzbuzením, důkazem toho, že Bůh tento můj květ a květy ostatních, kteří se za dědu modlili,obětovali proměnil.
Největším důkazem, že bez utrpení není možné nikomu pomoci, že není možná spása žádné duše, je utrpení Pána Ježíše.
On sám je ten největší příklad. Bez jeho smrti na kříži obětované za každého z nás, by nikdo nebyl spasen. Nikdo z nás netrpí jako On. Jeho utrpení nebylo jenom tělesné, ale i duševní. On jako člověk a zároveň jako Bůh viděl i zástupy těch, kteří jej odmítnou, kteří se vydají na cestu zla. Věděl, že jeho smrt za ně je marná.
Zkusme brát své kříže jako privilegium. Jako Boží pozvání podílet se na záchraně duší.
