Když Církev slaví svátek obou apoštolských knížat Petra a Pavla, pak si připomíná dva muže, kteří patří ke Kristem položeným základům Církve. Jeden z nich- chudý rybář od Genezaretského jezera, druhý- teolog z Gamalielovy školy. Každý svým vlastním způsobem následoval Kristovo volání a plnil jeho poslání....
Kdo jsou tito muži?
Petr: pochází podle zpráv evagelií z Galileje a pracoval jako rybář na Genezaretském jezeře. Zde ho Ježíš povolal za svého učedníka a dal mu jméno Kefas, tzn. Skála. Později mu Ježíš svěřil závažnou úlohu: svazovat a rozvazovat. Má být skálou, na které Pán zbuduje svou Církev. Po Kristově nanebevstoupení vystupuje jako první v křesťanské obci a ujímá se misijního působení v Samařsku a v Cesareji. Podle staré křesťanské tradice působil později v Římě a podstoupil zde v roce 65 za císaře Nerona mučednickou smrt. Jeho hrob se stal brzy místem živé úcty.
Petr byl ohnivý muž cholerické povahy, zapálený pro všechno dobré, ale jeho nadšení bylo často jen jako hořící sláma. Jeho pád byl hluboký: zapřel svého Pána. "Neznám toho člověka! (Lk 22,57ú. A přece si ho Pán vyvolil za prvního z apoštolů a skálopevný základ pro svou Církev.
Pavel: narodil se v diaspoře v Tarsu, významném přístavním městě Malé Asie, vyučil se řemeslu stanaře a byl přísně nábožensky vychován. V Damalielově škole si osvojil rabínské učení a farizejskou zbožnost. V křesťanství spatřoval nebezpečnou sektu, kterou je třeba všemi prostředky pronásledovat. Až u Damašku ho dostihla Boží milost: "Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?" (Sk 9,4). Obrátil se, přijal křest a stal se neochvějným Kristovým apoštolem. Spěchal od města k městu, od země k zemi až do Evropy, aby všude hlásal víru ve zmrtvýchvstalého Pána. Na konci svého života mohl říci, že pracoval více než všichni ostatní apoštolové dohromady. Nový zákon mu vděčí za četné listy, které nám poskytují hluboký pohled na jeho hlásání víry. Nakonec zemřel jako svědek víry mučednickou smrtí pravděpodobně v roce 67.
Osobnost Pavlovu je možno charakterizovat jen několika málo rysy: byl otevřen světu, důvěrně seznámený s duchovními proudy tehdejší doby, neochvějně sledoval svůj cíl. Bezpodmínečně důvěřoval působení milosti Ducha Svatého. Svou vlastní osobu pokládat za nic. Jeho nasazení pro hlásání slova Božího bylo klidné a neúnavné. Nevyhýbal se sporům ani neváhal se slovy odpuštění. Byl všechno ve všem. Byla to výrazná postava v kolegiu apoštolů.
Když se zamyslíme, v čem především spočívá příklad těchto apoštolů pro dnešní dobu, můžeme si vybrat z možných aspektů především tyto dva: 1. Bezpodmínečné následování Kristova volání a 2. Služba jednotě Církve.
1. Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů nás obšírně informují o povolání obou apoštolů Petra a Pavla k následování Krist. Tato vyprávění Nového zákona nejsou jen retrospektivní připomínkou dávné události, nýbrž jsou přímo pravzorem každého povolání v Církvi.
Petr zaslechne Kristovo volání při své práci. Celou noc lovil ryby, ale nic nechytil. Pán mu poroučí, aby vyjel znovu na jezero. Petrova odpověď zní: "Na tvé slovo spustím sítě." (Lk 5,6). A Ježíš ho povolává do svých služeb a činí z něho rybáře lidí. Evangelium říká stroze: "Opustili všechno a šli za ním." (Lk 5,11).
Pavla zastihuje povolání na jeho cestě do Damašku. V cestovním vaku má příkazy k zatčení příslušníků mladé křesťanské obce. Ale všechno dopadne zcela jinak. Ještě před Damaškem je svržen do prachu. Přemožen zjevením Zmrtvýchvstalého se Šavel ptá: "Pane, kdo jsi a co chceš?" Už zde na tomto místě prožívá Šavel radikální obrácení. Z Kristova pronásledovatele se stává jeho nejhorlivější hlasatel, protože zcela uvěřil Kristovu volání.
Pánovo volání podobně jak u Petra, tak u Pavla od nás žádá odpověď velkodušné důvěry a smělé povahy: Na tvé slovo...- Pane, co chceš? Povolání se jim nedostává na základě jejich zásluh nebo zvláštních předností. Pán volá, koho chce. Nikoho nenutí do svých služeb, ale požaduje velkodušnou připravenost a rozhodnutí, které platí i pro budoucnost. Žádá, aby člověk vstoupil do jeho služeb s celým srdcem, tehdy jako dnes.
Ani u Petra, ani u Pavla to nebyla vyhlídka na úspěch a uznání, co je přimělo stát se apoštoly. Byla to jejich důvěra v Pánovo volání. Tato důvěra jim dávala sílu, aby šli cestou povolání až na kraj světa: na tvé slovo spustím sítě. I dnes volá Pán lidi do svých služeb. Evangelium vypráví na jiném místě (Mt 19,16-30), jak Ježíš volá k sobě jednoho bohatého muže. Tomu však připadá za těžké opustit své bohatství a on odešel zarmoucen. Je to pochopitelné, když se někdo ptá: Mohu následovat volání po celý svůj život? Nejsou moje vlastní závislosti a vazy překážkou v následování Krista? Jak vážné jsou tyto otázky, tak silná má být, a to právě dnes, i důvěra v sílu Kristova povolání. I dnes platí slovo, které řekl Pán mladému Jeremiášovi: "Jen jdi, vždyť já jsem s tebou." (Jer 1,8).
2. Další významný příklad těchto apoštolů je možno vidět v jejich službě jednotě. Více než jednou padá mladá Církev do nebezpečí rozštěpení. Na prvním apoštolském koncilu se projednává osudová otázka, zda pro Kristovy učedníky postačí křest, nebo je třeba trvat i na starozákonní obřízce. nebo v Korintě se začaly za prudkých sporů tvořit strany. Jedni se hlásí k Petrovi, druzí k Pavlovi a jiní drží s Apollem. Apoštolové nepřijímají falešné kompromisy, nýbrž zachraňují jednotu poukazem na základ Církve, kterým je Kristus.
Když se v Církvi objevují těžké nepřístojnosti- modloslužba, návrat k pohanství, nemravný život, usilují apoštolové bránit a obnovit křesťanskou obec. Napomínají představené a vedou je k obrácení, posilují váhavé, kárají vlažné. Svým příkladem dávají Církvi podněty, aby žila v jednotě ve víře.
Není pochyb o tom, že i dnes je jednota Církve z mnoha hledisek ohrožena. Propukl falešný subjektivismus ve víře, snaží se prosadit "církev zdola", pohrdá se úřadem Církve, který založil Kristus. V mnoha oblastech se zanedbávají závazné povinnosti křesťanské morálky. Svatí apoštolové Petr a Pavel opět volají k obnovenému úsilí o jednotu víry a kázně v celé Církvi. Kéž jejich přímluva nám vyprosí Ducha Kristova, abychom vždy naslouchali jeho hlasu a hájili jednotu Církve.
zdroj: Světlo- týdeník Matice Cyrilometodějské, číslo 26, /XI. ročník, 2003, str.4-5
