Když jsem se letos zadívala do jesliček, vzpomněla jsem si na jeden okamžik svého života, který se stal před několika lety.
Byla první sobota v měsíci a já šla ke svátosti smíření. Dlouho jsem bojovala s jedním svým zlozvykem. Ze zpovědnice jsem tenkrát utekla se slovy: „Nemá to cenu, stejně to vždycky udělám znovu." Padla na mě hrozná tíseň, měla jsem pocit, že snad umřu, byla jsem zoufalá. Styděla jsem se za sebe. Připadala jsem si nehodna Boží lásky. Nebyla jsem schopna přijmout sama sebe.
Když teď vidím, tu chudobu, a troufám si říct i ten „smrad" (pokud někdo byl ve stáji, tak ví, že to tam zrovna moc nevoní), do kterého se Ježíš narodil tak jsem plná vděčnosti.
Bůh přichází do této bídy, špíny. Svým příchodem, jako by chtěl říct, že pro něj není nic nevhodného. Přichází do našich všedních životů, nic není pro něj tak „smradlavého" aby tam nemohl být. To jenom my, často lámeme nad sebou hůl, nejsme schopni přijmout své chyby.
Bůh nás miluje bez výhrad, touží po setkání s námi.
Otevřeme mu svá srdce. Tak jako ta obyčejná betlémská stáj se Jeho příchodem změnila v něco krásného, tak i přítomnost Boha v našem srdci změní náš život.
Syn člověka přece přišel hledat a zachránit, co je ztraceno. Lukáš 19,10
