Nabízím krátký a velmi výstižný příběh k zamyšlení. Jeho přečtení, nezabere více jak 3 minuty.
Byl jednou jeden dům. Byl velice starý a na dvoře tohoto domu byla studna. Nebyla nějak hluboká, ale byla velmi vydatná. Všichni obyvatelé domu k té studni chodili a čerpali dobrou, osvěžující vodu. I v létě, když bylo sebevětší parno, studna nikdy nevyschla. A tak to šlo po celé generace. Až jednou jeden syn, který zdědil dům, se odstěhoval do města. Dům zůstal prázdný a studnu nikdo nepoužíval.
Ale syn měl předsevzetí: "Až půjdu do důchodu, vrátím se do domu po rodičích, budu tam žít a budu používat tu starou dobrou studnu." Předsevzetí uskutečnil. Když však otevřel studnu a hledal vodu, zjistil, že studna je prázdná. Zavolal studnaře a říka: "Jak je to možné, vždyť tu studnu nikdo nepoužíval, jak je možné, že je prázdná? Vždyť dřív, kdy byl dům plný lidí a bylo velké vedro, studna měla vždycky vodu!" A studnař mu říká: "To je ono, nikdo ji nepoužíval. Když se ze studny bere voda, prameny se čistí, obnovují a studna dává stále více a více vody. Naopak, když se nepoužívá, pramen se zanáší a může dojít k tomu, že se úplně ztratí.
Myslím, že tento příběh velmi dobře vystihuje i duchovní život. Studnou je sám Bůh a je jen na nás, jestli k jeho studni budeme přicházet a čerpat z ní, nebo jestli tento pramen tryskající vody necháme zanést nebo ho úplně ztratíme.